sobota 11. listopadu 2017

Trable s halloweenským kostýmem



Krátce před Halloweenem jsme se vydaly s kamarádkami na víno. Ten večer jsem opravdu ale opravdu mínila jít brzy domů, udělat úkoly, něco si přečíst, pečlivě se odlíčit, dobře se vyspat a možná si i udělat před spaním kakao... no znáte to, přesně takhle začínají ty nejlepší párty.

Když jsme dopíjely skleničku, ozvala se kamarádka, že je na halloweenské párty a jestli necheme přijít. Chvilku jsme váhaly. „Nemáme kostýmy," oponovala jsem nejdřív chabě.

„To vůbec nevadí, něco se najde," odvědtila kamarádka. Tak jsme šly.
 
Když jsme se okolo půl jedenácté dostaly na místo, zábava už byla v plném proudu a lidí bez kostýmu bylo opravdu poskrovnu.

„My vám něco půjčíme, to je v pohodě," opakovala kamarádka a pro jednu mou společnici vybrala prostěradlo jako kostým ducha, pro druhou našla škrabošku a záclonu.

„Sakra, co bychom tak mohly dát tobě?" zamyslela se, když jsem stála v místnosti jako jediná v civilu, „protože já už tady toho moc nemám."

Chvilku jsme marně hledaly v její skříni, až kamarádka nakonec vítězoslavně přešla k posteli a vylovila z ní noční košilku. Černou, saténovou a s krajkou. Já jsem měla na sobě černé punčochy a černý kabát, takže to kamarádka vymyslela: „Ještě si vezmeš nůž a půjdeš za smrtku," řekla pyšně. Souhlasila jsem tedy a oblékla se. Jenže jsem měla menší problém s poprsím; tedy vlastně s jejím, neboť košíčky byly o něco menší, než bych byla potřebovala. 

Takže jsem valnou část večera chodila jako smrtka v černé krajkové košilce a červené podprsence, která se občas rozhodla taky ukázat. Nicméně se v místnosti nacházelo spoustu lidí ještě v daleko větších stádiích odhalenosti a necudnosti, takže jsem si party užila a nic moc jsem neřešila a ani mě to řešit nenapadlo.

Až o dva týdny později, kdy jsme se rozhodli vydat za další zábavou. Od vedlejšího stolku po mně pokukoval jakýsi mládenec. Tak jsem po něm občas hodila očkem taky, až se nakonec i se dvěma kamarády zvedl a došel k našemu stolu.

Chvilku jsme si povídali, načež se kluk ozval: „Já si tě totiž pamatuju," prohlásil. 

„Fakt? A odkud?" nechápala jsem, protože já jsem ho viděla poprvé v životě.

„No byla jsi na té halloweenské párty a měla jsi takový... lehčí kostým," zazubil se. „Ale jako ne že by ti neslušel, slušel ti, fakt. Ale prostě byl takový lehčí."

Uznale jsem pokývala hlavou, na jednu stranu pobavená, že se můj kostým někomu zaryl do paměti, na druhou stranu trochu naštvaná, že se někomu zaryl do paměti jako lehčí kostým. Protože no řekněte, kdo může nějaký kostým označit za lehčí, když jste ho vymýšleli půl hodiny a museli jste si ho celý večer tahat nahoru? Já bych to spíš označila třeba jako pekelně zapeklitý kostým. Ale vysvětlujte tohle jedinci mužského pohlaví. Protože když má holka výstřih, některé očividně neodradí ani to, že drží v ruce nůž.

3 komentáře:

  1. To je super! Doufám, že si na tebe týpek vzal alespoň číslo :D

    OdpovědětVymazat
  2. Ano. Ano. Ano.
    Není to o věku - je to o pohlaví.
    Když má holka pěkný výstřih, vůbec nezáleží na tom, že má v ruce ostrý nůž.
    Tak to príostě na světě bylo, je a bude.
    Tedy samozřejmě jen do určitého věku těch zúčastněných.
    Přijde doba, kdy nebudete potřebovat kostým, abyste byla za čarodějnici.
    Kujte železo, dokud je aspoň trochu vlažné.
    Milan

    OdpovědětVymazat