sobota 19. srpna 2017

Můj Tidner týden lásky - 7. den a neúprosná fakta




V neděli jsem byla ze všeho už tak unavená, že jsem panu Nedělovi narovinu vyklopila všechny svoje poznatky a důvody, proč jsem do 7/7 šla (samozřejmě jsem vynechala fakt, že jsem Poslední Panna). Své na tom asi udělalo i to, že studoval psychologii, tak jsem se radši nepřetvařovala, kdyby mě náhodou chtěl psychicky analyzovat. Dost se mi ulevilo, protože jsem získala názor cizího člověka, který do toho byl tak trochu zainteresován, ale hned věděl, na čem je. Bavili jsme se hodinu nad kafem z automatu, což byla po pivu další úleva. 

Doufala, že budeme kamarádi, protože pokud budu podobný experiment někdy opakovat, bude se mi psycholog hodit, jenže přestože jsem si ho přidala do přátel, ani jednou nenapsal.



  • 7/7 kluků jsem já napsala, abychom se radši sešli osobně (Nebavilo mě protahovat konverzace o ničem s lidmi, se kterými bych si pak neměla co říct a mohli by mi nakonec být i nesympatičtí. Proč investovat čas do někoho, o kom vím maximálně to, jak zhruba vypadá a kolik píše gramatických chyb?)
  • 6/7 kluků mi přičetlo k dobru, že mám ráda pivo (Sedmý pivo nepil, což jsem po týdnu ocenila zase já)
  • 5/7 večerů jsem proklínala svou malou toleranci k alkoholu a skutečnost, že mi průměrně stačí tři piva, abych se dostala do nálady (a čtyři, abych ležela pod stolem). Většinou to bývá výhoda, protože moc neutratím, a zřejmě to byla výhoda i pro kluky, když za mě platili, ale předem to vyloučilo delší sezení.
  • 7/7 za mě zaplatilo, což je rozhodně super, neboť kdybych si měla platit útratu každý den sama, byla bych na konci týdne totálně na mizině (a moje mínění o mužích by na tom bylo ještě hůř, na rozdíl od mého feministického já, u kterého by se asi dostavila reakce kočky hozené do vody a následně nenávist ke všemu mužského pohlaví).
  • 6/7 nebylo nijak originálních a navrhlo hospodu, výjimku tvořil pan Neděle, který navrhl kavárnu.
  • 6/7 kluků si na mě vzalo kontakt a chtělo mě vidět znovu.
  • 0/7 mi doneslo kytku. Ach jo! Tak jsem chtěla nějakou dostat, alespoň malý tulipánek nebo tak něco. Ale do hospody kytky nikdo nenosí.
  • 0/7 kluků mi řeklo, že mi to sluší a od 0/7 jsem to nepotřebovala slyšet, protože jsem to moc dobře věděla (Nejen pokrytecká, ale i narcistická kráva, rozhodně plusové body pro mě!)
  • 6večerů dostala moje játra zabrat, nemluvě o mém ubohém metabolismu. (Tenhle týden mi nepomohlo ani běhání, protože jedním během jsem spálila asi tak jedno pivo.)
  • Celkem jsem vypila 9 litrů piva, 2,5 litru vína a tři panáky tequilly a asi tak sto litrů kafe (to už jsem si ale vařila sama).
  • 5/7 večerů jsem myslela na jídlo, co na mě čekalo doma v lednici.
  • 7/7 večerů jsem měla půlnoční oběd, neboť jsem se nestihla najíst předtím, a přiznejme si, všechno jídlo chutná jako božská mana, když jste trochu přiopilí a víte, že byste fakt jíst neměli. A i když jsem jeden večer přiopilá nebyla, dala jsem si jídlo pozdě proto, abych náhodou nevyšla ze cviku.
  • 5/7 dní jsem byla nevyspalá a s kocovinou v patách.
  • 0/7 kluků, který by mě zaujal na první pohled
  • 7/7 kluků Tinder zlehčovalo
  • 5/7 řeklo, že jsou teď na první schůzce smluvené přes Tinder.
  • 1/7 byl menší než já na osmicentimetrových podpatcích.
  • 4/7 nevyhovovali mým požadavkům na minimální výšku, ale u třech z těch čtyř bych to nějak zvládla překousnout.
  • 7/7 jsem vyprávěla minimálně tři stejné historky (což nezapadá do statistiky o klucích, se kterými jsem byla, ale do statistiky, která potvrzuje, že se ráda opakuji).

  • Jít na rande do hospody je zajímavý fenomén. Ne že bych do hospody chodila nějak nerada, ale čeho je moc… kam se poděla procházka, kino, kavárna? Je to způsobeno tím, že se jednalo o rande smluvené přes Tidner? A dalo se to tedy vůbec počítat jako rande? Nebo to bylo spíš prostě jenom posezení u piva?
  • Jsem na sebe pyšná, že jsem se k tomu vůbec odhodlala. A že jsem neodpadla s cirhózou jater. Kdybych to měla shrnout, tak ačkoli mi ti kluci třeba nebyli vyloženě nesympatičtí, žádná láska na první pohled to nebyla, ani nějaké zvláštní zalíbení. Nevím, do jaké míry za to mohly moje apriorní názory, do jaké míry to, že to prostě asi nebylo ono, že mě žádný ničím nepřekvapil (až na ten kabát), nevybočil z řady. Necítila jsem touhu vidět nějakého z nich znovu, přestože jsme si třeba vyměnili čísla. Kdybych jim dala šanci, po pár schůzkách už bych měla možná jasněji, ale ani tak to moc nevidím na nějaký nadějný vztah. 
  • Celkově jsem byla na sedmi schůzkách s poměrně příjemnými kluky, z nichž většina byla nad očekávání sympatická, chytrá, normální. Nevím, kolik z nich tam šlo s vidinou, že budeme pokračovat do postele (či do parčíku za keř), a ani jsem se to nedozvěděla, což mě trochu mrzí, ale pokud můžu usuzovat z vlastního pozorování, tak to byl jen jeden, pan Pátek, který ale ani nevěděl, jak to zformulovat (asi nedokázal vypustit „ty kokos“ ze svého romantického návrhu). To je asi naděje pro holky i kluky, kteří chtějí dát Tinderu šanci. Samozřejmě je to člověk od člověka, ale mých šest pozitivních zkušeností je snad dobrý počáteční kapitál ujištění, které někdy tak moc potřebujeme slyšet.
  • Tento týden mě přiměl ptát se sama sebe, co vlastně chci, a konečně jsem si na to dokázala odpovědět; nechci se s nikým spokojit. Nechci vztah pro vztah. Chci vztah pro toho člověka, chci, aby mi s ním bylo dobře, abychom si měli co říct, aby měl smysl pro humor, abych o něj stála. Líbila se mi pozornost, které se mi dostalo, ale co z toho? Že se člověk někomu líbí, to vůbec nic neznamená, nijak mi to nepomůže (možná kromě trochu většího sebevědomí) a nebylo by ode mne fér udržovat s nimi kontakt jen proto, abych ten pocit, že se někomu líbím, neztratila. Jak psala Iva Roze ve své knize, která mě k celému tomuto týdnu přivedla: „Nechci nikoho normálního. Chci někoho výjimečného, kdo s tím bude umět žít.“
  • Viděla jsem, že se dokážu bavit s úplně cizími lidmi, že to jde, že není jen ticho, že dokážu vyprávět, ptát se, konverzovat. To jsou věci, kterých jsem se přece vždycky bála. Teď vidím, že je to hloupost, že s lidmi dokážu jednat úplně normálně a že to jde. Doufám, že si na to vzpomenu i v budoucnu, až budu chtít oslovit někoho třeba na ulici. Přeju si, aby mi tenhle týden dal dost odvahy na to být odvážnější, sebevědomější a častěji vycházet pryč z vlastní komfortní zóny. (A taky si přeju, aby mi to nepřineslo stalkera či zhrzeného nápadníka, který by mi objel auto klíčkem nebo tak něco.)
  • A teď, po víc než čtyřech měsících, mi přijde, jako kdyby se to vůbec nestalo :D Když mi někdo z nich napsal a chtěli si domluvit další schůzku, vždycky jsem to odřekla. Pak už nikdo nenapsal. Věřím, že je to tak správně, protože můj zájem nebyl opravdový. Byla jsem zkrátka zvědavá a chtěla jsem hecnout sama sebe, což se mi povedlo.

8 komentářů:

  1. A proč na jedno z prvních rande do kina? Není cílem toho člověka poznat? V kině si moc nepokecáte.

    OdpovědětVymazat
  2. Pro mě nikdy nefungovalo seznamování mimo moji zájmovou skupinu a už vůbec ne takhle uměle u piva. Vlastně jsem jen asi jednou byla na takovém prvním rande (fakt nuda), jinak v seznamování vždycky figuroval večer pod pláštěm u ohně a kytary, herní seznámení na nějaké larpové akci a podobně. Jasně, tohle baví zas jen omezenou skupinu lidí, ale chci tím říct, že seznamovat se takhle nepřirozeně s lidma, se kterýma nemáš nic moc společnýho, funguje prostě dost blbě. Stejně tak si neumím představit se seznamovat ve škole nebo na ulici. Pro to počáteční zamilování alespoň já potřebuju nějakou atmésféru a společný zážitek a to tady naprosto chybí. Zajímaví lidé obvykle už dělají nějaké zajímavé věci a na Tinderu nesedí.

    OdpovědětVymazat
  3. Přesně. souhlasím se Zuzanou. Já se přes seznamku naposledy sešla někdy před víc než deseti lety, ale nikdy, fakt nikdy to nestálo za to. Jeden kluk byl dostatečně divnej, abych s ním chtěla kamarádit, ale ani s ním už v kontaktu nejsem. Seznámení ve skupině lidí, se kterýma tě něco spojuje, funguje spolehlivě. Dělala jsem na to téma i průzkum. Pokud budeš týden ve skupině stejných lidí, a něco s nima budeš dělat, na 99% se do jednoho z nich zamiluješ. Někdy na to stačí i víkend.

    OdpovědětVymazat
  4. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  5. Myslím, že celý ty pocuchaný játra a nervy za to stály: nechceš nikoho normálního, ale výjimečného. Hurá, tak příště už víš. Navíc si myslím, že obrážení netradičních akcí sebou přinese ještě daleko vyšší potenciál užít si vtipné momenty (který za to budou stát i bez výjimečného objevu...). Jen nevím co doporučit pro začátek. Zmíněný LARPy jsou fajn, a pak třeba setkání Vesmírných lidí. Pro pokročilé:)

    OdpovědětVymazat
  6. Souhlasím s tebou, není problém najít chlapa, ale je problém najít partnera, s kterým by si člověk sedl. S mým přirozeným pesimismem mi to připadá takřka nemožné, nechápu, kde se ti lidi párují. Tak, aby si dva sedli vzhledově, povahově, věkově, aby byli oba svobodní a podobně inteligentní, aby měli zájmy, které se nevylučují - to je skoro zázrak.
    Taky razím názor, že je lepší být sám než se spokojit s málem, ale není to zrovna veselé. Stejně jako není veselé byt stará panna, ale člověk se alespoň může opájet sebeironií, co?
    Augusta

    OdpovědětVymazat
  7. Vyberte si raději švagrovou: řekněte nějaké spolužačce, ať Vás seznámí s bráchou.
    To funguje úplně nejlíp.
    Milan

    OdpovědětVymazat
  8. Hospoda je fajn, ale taková kavárna je asi lepší. Na procházku bych poprvé nešla a do kina taky ne, tam si nepokecáš.
    Ale jinak zajímavé statistiky a ještě zajímavější poznatky. Potěšilo mě, že za tebe zaplatili. Já se musím přiznat, že se mi stalo jen jednou, že by někdo za mě nezapaltil a vždy jsem byla připravená za sebe ale zaplatit. :)
    Jinak já panna nejsem, ale sama jo. Také se nespokojím jen tak s někým a chci někoho zvláštního. Prostě JEHO. :)

    Gabux

    OdpovědětVymazat