pondělí 28. srpna 2017

Jak se vesmír (skoro) snažil dohodit mi lásku mého života, ale nepodařilo se mu to



K neuvěření, za poslední měsíc se mi staly dvě dokonalé situace, ve kterých jsem si řekla, že by to bylo naprosto ideální do nějakého románu. Přesně takové ty situace, kde se hlavní hrdinové seznámí, naprostou náhodou při nějaké naprosto klišoidní situaci, kdy jim nezbude nic jiného, než se dát do řeči, no znáte to. A pokud ne, stačí zamířit do oddělení s červenou knihovnou a inspirujte se tam. Garantuji, že si nebudete po večeři muset dávat zákusek, jak vám budou trnout zuby.

Každopádně se začínalo zdát, že se už ani vesmír nemůže dívat na to, jak jsem se smířila se svou věčnou nespárovatelností, a začal se mi to pokoušet překazit. Bohužel, nebo vlastně bohudík, jsem žádného pana Porsche nepotkala, protože se vesmíru zoufale nepovedlo postavit mi do cesty kluka, který by stál za hřích. Tak třeba příště!

Situace první nastala, když jsem byla běhat. Užívala jsem si boží západ slunce a blesky v dálce. Blesky. A západ slunce mezi mraky. Bouřkovými mraky. Brzo začalo pršet. A pak začalo pršet fakt hodně. Můj tanec v dešti postupně ustal, když začaly padat kroupy. Nakonec jsem se běžela schovat pod autobusovou zastávku, ale pršelo tak moc, že jsem neviděla ani na krok. Protáhla jsem se úzkou lesní pěšinou, přes kterou se skláněly kopřivy, jenž mě pořádně požahali. Pošlehaná a zabahněná jsem doběhla pod přístřešek a tam byl jakýsi mladý muž a další muž ve středním věku.

Pozdravili jsme se, ale já si nevšímala ani jednoho, protože byli oba oškliví. Takže jsem se zaobývala tím, že jsem si pod okapem dávala sprchu a splachovala si z obličeje zbytky make-upu, načež jsem si vylévala vodu z bot a cudně ždímala tílko.

Ten mladší muž, nebo spíš kluk tak okolo mého (skutečného, ne zdánlivéh) věku, ke mně přišel s očividnou tendencí se dát do řeči: "To ale prší," prohodil. 
"To jo, fakt déšť," souhlasila jsem, jako kdyby to ještě bylo potřeba konstatovat, protože ty proudy vody očividně nebyly dost výmluvné.
"Neznáme se odněkud?" nadhodil, "kam jste chodila na základku?"
Načepýřila jsem se, protože jsem čekala poznámku o tom, že vypadám mladší: "Asi ne. Chodila jsem na osmiletej gympl."
Už to bylo tady: "A můžu se zeptat, kolik vám je?"
"Teď asi čtrnáct, ale normálně dvacet," zabručela jsem. Chlapík se na mě ještě chvíli divně díval a snažil se ze mě dostat další informace o tom, jestli je mi teda čtrnáct nebo dvacet, ale pak mě to přestalo bavit a doběhla jsem domů déšť nedéšť.
Lásku jsem nenašla, maraton jsem neuběhla, ale zato jsem si skočila do dvou kaluží, což bylo skoro stejně super.



Další situace se stala, když jsem se rozhodla jít poprvé v životě sama do kina. Nešla jsem ovšem jen tak; dala jsem si rande sama se sebou. Vzala jsem si hezkou halenku, namalovala se, dokonce se pozvala na večeři (houska a balený sýr z večerky a ledové kafe, ideální!). Navzdory všem předpokladům na mě ani nikdo nekoukal a neukazoval si na mě prstem. Paní u pokladny se jen zeptala, kam chci lístek, tak jsem řekla, že je mi to jedno.

Jenže když jsem deset minut před začátkem filmu došla do kina, zjistila jsem, že mi ta skvělá paní prodala lístek do řady, která byla CELÁ volná až na jednoho kluka. A jo, hádáte správně, ta strašně hodná paní mi prodala lístek vedle něj.

Skvělý. Vypadal ovšem asi tak na šestnáct, což se přece jenom pro holku v mém věku úplně nehodí, byť by byla šance, že by třeba taky ještě s nikým nespal a mohli bychom tak naše poprvé završit společně, což je moje druhá největší noční můra (hned po tom, že potkám někoho jako je Christian Grey) a navíc mi bylo trapně, tak jsem se posadila tak, aby mezi námi bylo sedadlo a čekala jsem, jestli mě někdo vyhodí.

Mezitím, abych vypadala zaměstnaná, jsem si na internetu našla fotky z filmu. A začala jsem slintat. Jakože skoro doslovně. Šla jsem na Dunkerk a herec, co hraje hlavního hrdinu, Fionn Whitehead, je opravdu moc pěkný! (A ani z něj nakonec nelezou střeva, což je taky super.) Takže jsem začala rozesílat fotky všem kamarádkám a ani si nevšimla, že kluk vedle mě si přesedl za nějakými známými do přední řady, ale bylo to moc dobře, protože jsem mohla celý film nerušeně slintat. 

Co z toho plyne? Můj život není román. Ale vidíte ty potenciální situace v tom? Děje se to! Takže nepřestávejte věřit v červenou knihovnu! Ačkoli já jsem spíš nepřestala věřit v jistotu, že jsem se vážně narodila celá a žádná polovička pro mě neexistuje. Ale vždycky si můžu v dešti zaskákat v loužích a koupit popcorn v kině a nechat si ho celý pro sebe a život bude přesně tak, jak má být.

Sýr, bageta, ledové kafe a párky (ehm, nebo spíš klobásy). Ideální.

9 komentářů:

  1. To byly fakt ukázkové situace :)!Supr článek!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, to byly :D A ukázkově z nich nevyšlo :D

      Vymazat
  2. Znovu navrhuji, abyste některé své spolužačce současné či minulé navrhla, nechť Vás seznámí s bráchou.
    (Taky jsem si vzal ségru spolužáka a funguje nám to už třicet roků a asi už to vydržíme do smrti.)
    Milan

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To už jsem zkoušela dvakrát a pořád nic :D Tak třeba příště.

      Vymazat
  3. haha, to jsou prostě true life stories xD ale dokud si dáváš rande sama se sebou, tak je to super x))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, alespoň vím, co mám ráda a co mě zaručeně dostane do postele :D

      Vymazat
  4. Ta situace s kinem se mi moc líbí, i když bych si v té chvíli asi připadala hodně trapně. No a pak už jen nahodit úsměv a chytit příležitost za pačesy, ne koukat do telefonu ;)

    OdpovědětVymazat
  5. Myslím, že ten déšť jsem zažila taky. Ale tak nadšená jsem z něj teda nebyla (zničil mi knížku, bídák...)

    OdpovědětVymazat
  6. Nechci nic říkat, ale to byly opravdu ukázkové a osudové situace! Škoda, že to nevyšlo! :D

    Gabux

    OdpovědětVymazat