čtvrtek 19. ledna 2017

Vesmír mi znemožnil srdcebol




 Stalo se to jednou takhle, když mi kluk, se kterým jsem si hezky popovídala a užila večer, zrušil další schůzku. To, že mi tři dny poté nebyl schopný říct, proč to vlastně udělal, načež mi úplně přestal odepisovat, je jedna věc, ale o té se tady bavit nechci. Od momentu, kdy jsem se posadila v kavárně, až do chvíle, kdy mi o tři čtvrtě hodiny později poslal zprávu, že nedorazí, zatímco jsem tam čekala jako naprostý idiot, jsem tak nějak čekala, že to dopadne prostě špatně.


Všichni se někdy setkáme s odmítnutím. Zkrátka to k životu patří. Někdy se dokonce stane, že se dostanete do fáze absolutního smíření, kdy si odmítnutí chcete dramaticky prožít pro estetické účely a srdceryvně si ulevit hořkým pláčem. Jenže někdy se taky stane, že nám vesmír prostě nechce ani to dovolit!



22:58
Dopadnu na plastovou sedačku v rozjezdu a chci začít brečet, protože mě ten idiot ponížil, donutil koupit si kafe, které jsem ani nechtěla, a ještě mi napsal, že mi nebude nic vysvětlovat. A to to vypadalo tak dobře! Už mi tečou slzy po tvářích a melancholicky hledím z okénka, čekajíc až se autobus rozjede směrem k mému prostému příbytku, když se ani ne pět metrů ode mě někdo pozvrací. Ostatní cestující znechuceně ustupují, ale já se rozhodnu, že si toho nebudu všímat, neboť na to v mé pochmurné náladě není místo. Jenže o půl minuty později zjišťuji, že na melancholické vzdychání nad nespravedlností života jsou zvratky zkrátka až příliš cítit. Vsadím se, že Krchovský by z toho udělal výbornou báseň, ale já zrovna necítím, že by odér žaludečních šťáv, alkoholu a skoro strávené večeře nějak dokresloval trudnou atmosféru mé situace. 
Ne, atmosféra je prostě příliš živočišná, tady se plnohodnotně politovat nemůžu.

23:23
Konečně jsem venku! Juchů! Zaradovala bych se, kdybych nečekala na záchvat pláče. Rozhoduji se, že budu brečet cestou domů. Osamělá, ve tmě a pod chladným svitem vzdálených hvězd. Taková situace je plná nesmírně poetického smutku a nádherná ve své bezútěšné tragice, to je něco, co přesně potřebuju.
Jenže to by nesmělo být mínus patnáct. Slzy mi mrznou snad ještě v očích a jestli nechci mít za chvíli pod nosem rampouch, brečet prostě nemůžu. Zachumlám se do šály a pospíchám do tepla, zbavena vší melancholické grácie, která mě v mém zklamání obklopovala, když si skoro rozbiju pusu na ledu.

23:43
Chci brečet v koupelně, zatímco si čistím zuby. Mám v plánu z toho co nejvíc vytěžit a brečet dost na to, abych si tím smyla všechnu řasenku a nemusela se pak pracně odličovat. Jenže mi to najednou nějak nejde. Snažím se vyvolat pár slz nebo hysterický záchvat, ale nic. Moje slzné kanálky asi odmítají spolupracovat, protože moje nalíčení nevypadá ani po dlouhém dni vůbec špatně. 
Nasraně se jdu odlíčit pleťovým mlékem.

23:50
Chci se probrečet ke spánku, jenže když přijdu do pokoje, spolubydlící štká ve své posteli, protože jí její kluk nedal kytku k sedmnáctidennímu výročí. Najednou je naprosto nemístné brečet kvůli klukovi, který se na mě normálně vysral po jednom ubohém rande. To by bylo naprosto malicherné a vypadala bych jako obyčejná hysterická kráva. Moje problémy blednou. Absence dárečku k výročí mě drtí svou silou. Nemůžeme samozřejmě brečet obě, tak ji začnu utěšovat. Ujišťuju ji, že její kluk je stejný jako všichni ostatní, tedy zakomplexovaný kretén, který myslí jenom na sex a všechno důležité mu uniká, protože na to nemá v mozku mezi nohama místo, čímž se tak vztekle rozvášním, že spolubydlící přestane brečet a požádá mě, abych přestala křičet, a pak mi řekne, že jsem zakomplexovaná hysterická kráva, která nechápe pravou podstatu lásky, a to, že kluk nedá někomu kytku k výročí, neznamená, že je to ubožák s malým penisem a opičím mozkem, načež začne mi vyprávět, že její miláček není vůbec stejný jako ostatní kluci a že si je jistá, že ji nadevše miluje, čímž se pro ni všechno najednou jako zázrakem spraví a je zase strašně šťastně zamilovaná.

23:56
Jdu do kuchyně. Mám v úmyslu něco sníst a hystericky u toho brečet. Jenže jakmile si strčím do pusy kus čokolády, najednou se mi už brečet nechce, protože je strašně dobrá, a když ji sním ještě takhle pozdě v noci a poruším tak zdravé stravování, kterým se řídím už tři týdny, je to naprosto nekonečná, nekonečná slast, která stojí za všechna muka a příkoří, kterými jsem dneska prošla. A tak prostě nemůžu přestat, no ne?

00:20
Jdu spokojeně spát. Hysterický pláč si asi prostě musím ušetřit na jinou příležitost.
Možná na okamžik, kdy bude úplně prázdná lednice.

11 komentářů:

  1. To tak moc znám! Člověk si plánuje, jak se za tklivých písní sesune na studenou podlahu svýho pokoje a bude brečet jako želva, která právě ukončila pětiletý vztah, ale prostě nic. Jakoby ti vesmír řikal: "Seber se, tyvole, co řešíš? Jsi silná nezávislá žena!"

    No a pak, o týden dýl, během krásnýho úspěšnýho dne, vidíš roztomilý štěně a rozeřveš se jako malej fakan.

    Jinak, palec hore, že jsi přežila to zvracení. Já bych se asi solidárně přidala.

    OdpovědětVymazat
  2. Fakt spolubydlící štkala kvůli tomu, že nedostala kytku k sedmnáctidennímu výročí? Pokud ano řekl bych, že problém není na straně jejího přítele:-(

    OdpovědětVymazat
  3. 23:50 taky mám tu zkušenost, že když chceš někoho, kdo si stěžuje na svého miláčka, utěšit tím, že o něm řekneš, že je kretén(ka), vyvoláš obrovské vzepětí lásky a obranářství.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak si nejsem jist, jestli je kretén přítel Tvé spolubydlící nebo ona. Jaký význam má právě 17 dní? Není to dělitelné na měsíce ani týdny, nejde to dělit ani na dekády. Je to jen pár dní, prvočíslo. Tady bych spíše tituloval ji, coby hysterku.
    Za to ten, co nechal, je kretén naprosto dokonalý. Může se stát, že z nějakého důvodu nemůže dorazit, ale poslat zprávu, že nedorazí, s takovým zpožděním a bez vysvětlení a pak s Tebou přestat komunikovat úplně, to je docela síla. Takový si Tě nezaslouží. Takový si nezaslouží vůbec žádnou. To chápu Tvé rozhořčení, které by s mém případě spíš než chuť brečet, vyvolalo prvotřídní nasranost a nejsem si jist, jestli bych se solidárně připojil ke zvracejícímu spolucestujícímu, nebo mu pořádně nadal, jaké že to je prase.
    A když už chceš brečet, asi by mě taky docela mrzelo, jak se všechno spiklo proti Tobě a nemůžeš brečet a asi bych si pustil Město andělů, protože ve chvíli, kdy zemře Meg Ryan prostě brečím pokaždé :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to PRVOČÍSLO!
      Vy taky nic nechápete...☺
      Milan

      Vymazat
    2. Milan:
      Tím chcete říct co?
      Chápu, že zamilovaná holka bude nešťastná, když si kluk nevzpomene na výročí v řádu týdnů, měsíců nebo dekád, ale jaký význam má 17 dní? To bychom mohli slavit výročí pomalu každý den. Když proti tomu postavím to, že druhá z kamarádek čeká tři čtvrtě hodiny na schůzce, na niž ten druhý nedorazí a ani se předem neomluví, což v dnešní době, kdy naprostá většina lidí má mobil, fakt není problém a ideálně by se měl omluvit s dostatečným předstihem, je to totální blbost. Ta druhá (v tomto případě poslední panna) má skutečný důvod být naštvaná nebo smutná. Ta první je hysterka.
      Pořád si myslím, že ten, kdo nepochopil, nejsem já a přitom to jeden z nás je... Tak snad pochopíte, když jsem to vysvětlil ještě jednou a polopaticky.

      Vymazat
    3. Já to pochopil jako narážku na absurditu toho problému...

      Vymazat
    4. Kubo, díky, přesně tak to taky bylo myšleno :) Už jsem se lekla, že můj sarkasmus na už na takový úrovni, že ho chápu jen já.

      Vymazat
  5. I know how you feel, sis :D onehdá se mi přihodila dosti podobná situace, děsně se mi chtělo brečet, ale prostě to kurva nešlo :D

    OdpovědětVymazat
  6. Sedmnáctidenní výročí :D Proč brečet, víc než je třeba? Někdy to člověk prostě potřebuje a jde to samo, někdy to nepřijde a to je taky dobře. Nevím, jak tebe, ale mě z pláče (hlavně toho do polštáře večer) druhý den pálí oči a mám je opuchlé. Takže proč řvát kvůli každému paku že.

    OdpovědětVymazat
  7. Jestli jsi seděla 3/4 hodiny v kavárně mělas tam někoho zkusit banálně sbalit, nemarnit čas. Nebo cestou domů - sednout si k někomu nadějnýmu atd. Každopádně jsi tomu nevychovanci měla za půl hodiny v kavárně napsat -už nechoď, potkala jsem svou starou lásku a jdeme jinam. Nauč se neukázat, že tě ublížil, buď lepší ;-)

    OdpovědětVymazat