neděle 18. prosince 2016

Kapustňák a orientační zvracení s asistencí




Na jeden sobotní večer jsem si s panem Kapustňákem domluvila kino. Den předtím pořádal se svými spolbydlícími v bytě party, na které jsem ale nebyla, protože jsem ten den byla v práci a večer se mi nikam nechtělo. Když mi v sobotu ráno psal, že je mu zle, vysmála jsem se mu a předpokládala, že se z toho vyleží, přece jenom do večera byla dlouhá doba.

Den uplynul a v osm hodin jsem dorazila na schůzku. Kapustňák nevypadal nijak špatně, zkrátka na něm nebylo nic poznat. Mám tím na mysli třeba jako ve srovnání se mnou, která, když mám kocovinu, vypadám celý den jako by mě sežvýkala (nebo rovnou vyzvracela) velryba, na očích mám make-up z předešlého dne, ze kterého se vždy stane slušivý pandí make-up, který v přirozených tónech přechází do kruhů pod očima, z popraskaných rtů mi teče slina ze zvracecích kratochvílí, ve vlasech mám vzorek všeho, co jsem ochutnala i neochutnala, a mátožně se vláčím v nejstarším pyžamu a prosíkem, aby mě někdo na příštích dvanáct hodin zbavil vědomí.

Nechtěla jsem ale mluvit o sobě, takže zpátky ke Kapustňákovi; došli jsme k vánočním stánkům a já se těšila na svařák, který striktně odmítl ve prospěch horkého moštu. (Ne ale kvůli tomu, že je v moštu míň kalorií. U alkoholu se to přece nepočítá.) Vyprávěl, že si toho z večera moc nepamatuje, ale že když se probudil, byli ještě opilí dost na to, aby pokračovali dál, takže si v deset ráno nalévali další panáky, tudíž se ta pravá kocovina dostavila asi tak... teď.

Pořád jsem se jen smála, zatímco jsme si šli sednout za radnici na lavičku, kde jsme měli docela soukromí. Na dvoře nebylo moc lidí, jenom nahoře na věži. Nebyla ani taková zima, zkrátka docela příjemný večer. 
"Asi jsem to ještě zhoršil tím tvarohem, co jsem si dal," prohodil Kapustňák a odložil kelímek s moštem co nejdál od sebe. Najednou vypadal o něco hůř, takže jsem ho nechtěla provokovat staropanenským moudrem, že kdyby si raději dal hranolky a hamburger nebo nějakou jinou nezdravou prasárnu, teď už by měl dávno chuť na další a nebylo by mu zle.

Bylo mi Kapustňáka docela líto, takže jsem ho vzala za ruku. Chvíli jsme seděli mlčky v docela příjemném tichu, pak jsem se natáhla a dali jsme si pusu, jakkoli tahle věta zní divně a nepatřičně takto normálně napsána a zaznamenána bez dalších vsuvek v podobě neočekávaných náhodných a trapných událostí, které se nepochybně měly stát a zasáhnout mezi nás jako blesk z čistého nebe a zruinovat tuto chvíli, která se dala naprosto bez příkras označit za příjemnou.

Chvilku to bylo asi takhle, jenže za deset vteřin Kapustňák vyhrkl: "Promiň," a běžel pryč. Na dvorku nebylo moc kam se skrýt, takže si vybral nepříliš osvětlený trávník u zdi a začal se věnovat další příjemné kratochvíli, zvracení.  Nemohla jsem se nesmát, vážně to nešlo. Jenže vysmívání se někomu není zas až taková zábava, když se mu vysmíváte sami a on si vaše vysmívání nemůže ani pořádně užít, takže jsem se po chvilce nenuceně adaptovala na danou situaci a vytáhla si knihu.

Přečetla jsem si pod mdlým světlem lampy dva odstavce, načež se Kapustňák přivlekl zpátky s omluvou na rtech (nebo aspoň doufám, že to byla jenom ta omluva) a prosíkem, abych ho něčím praštila po hlavě, v očích. Jeho druhému přání jsem nevyslyšela, ale solidárně jsem řekla, že ten film nějak extra vidět nepotřebuju, takže do kina chodit nemusíme, což přijal s povděkem, neboť už nejspíš tušil, že bych si z filmu odnesla leda tak nablito v kabelce, a šli jsme se projít na Petrov.

Cestou jsem se Kapustňákovi vehementně posmívala a zároveň ho litovala, protože ho docela šlechtilo, že se rozhodl přijít i za takového příslibu v žaludku. (Nejspíš čekal, že mě po kině sklátí někde do keřů a budeme spolu šťastně pohlavně obcovat až do příštího rána, což by mu žaludek možná napravilo.) Procházka by to byla vcelku příjemná, jak už jsem psala, byl hezký podzimní večer, já měla oblíbené boty a Brno vypadalo opravdu krásně, romantiku zkrátka kazil jenom Kapustňák, který ještě několikrát dotvořil příjemnou kulisu dávení, a přestože jsem se to snažila vší silou vytěsnit nebo si představit, že se jedná o tekoucí horskou bystřinu, moc dobře mi to ale nešlo, takže jsem se rozhodla poskytnout jemu a jeho zápasu dostatek soukromí a zarytě civěla na světla před sebou a předstírala, že vůbec nestojíme pět metrů od sebe a on divoce nezvrací přes zábradlí do zazimovaných záhonů. 

Když jsem cestou domů tuhle schůzku bilancovala, došla jsem k závěru, že se jednalo o orientační zvracení s asistencí. Bylo to tedy něco jako orientační běh, kde na každém stanovišti soutěžící musí splnit nějaké úkoly. V téhle akci byl navíc ale i asistent, něco jako navigátor v Rallye Dakar, který soutěžící pomůže dopravit v pořádku na místo. Myslím, že jednou něco takového prosadím, protože máme s Kapustňákem poměrně dobrý trénink.

K dokonalé pointě téhle historce možná chybí to, že to nebylo první rande, což by celou situaci udělalo ještě trapnější a ještě katastrofálnější, což přece v mém životě chceme. A možná téhle historce také chybí závěr, neboť přestože jsem skoro chtěla jít náš první trénink na orientační zvracecí běh s asistencí zapít, nikam jsem nakonec nešla. Jenom domů na kakao. A taky na trochu čokolády.

14 komentářů:

  1. Budiž mu ke cti, že ti nepozvracel boty.

    Budiž ti ke cti, že z toho uděláš skvělej článek :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Áá, děkuju! :) To mě vůbec v tu chvíli nenapadlo, že byly v ohrožení i moje boty, což byly! To bych vážně nerozdýchala :D

      Vymazat
  2. Tak toto není snad ani možný :D. Chudák on, ale mohl si za to sám. Musím u ale přidat kladný bod, že tě chtěl vidět i když mu bylo blbě. Ten tě chce holka :D. No samozřejmě několik moc bodů pro tebe, za to jak jsi hezky asistovala. Asi ti taky nebude úplně ukradenej, když jsi ochotná tohle s ním vydržet. Hezkej článek a opět mě pobavil. Krásně umíš prodat do textu své nevšední zážitky. Budu se těšit na další :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bohužel nám to nakonec nevyšlo. Co se dá dělat, ale rozdělily nás poměrně závažnější věci než je zvracení na boty :D o tom zase někdy příště. Děkuju za komentář! :)

      Vymazat
  3. Tedy obdivuji tě. Na Tvém místě bych ho zabil. Může se stát, že bude mít kocovinu, ale když ví, že má večer rande, měl by se snažit dát do večera do pořádku, ne se ještě víc odbourat a večer rande totálně zkazit. Jediné pozitivum je, že máš aspoň o čem psát :D

    Občas nechápu, jak je možné, že já jsem pořád panic prakticky bez vztahových zkušeností i ve svých 36 letech (nedávno jsem oslavil - rozuměj prodepkařil - další narozeniny), když vidím, jak se někteří chovají jako idioti a dávno už mají zkušeností plno a v mnohem nižším věku.

    Snad brzy najdeš někoho, kdo se k Tobě bude chovat jak zasloužíš a konečně budeš moct napsat článek podobný konci Bridget Jones, tedy se šťastným koncem. I když ještě jsem neviděl nejnovější díl, tak nevím, jestli to zase nějak nepokazí :D

    OdpovědětVymazat
  4. Já ho slyšet zvracet, tak zvracím taky a místo kina bychom si udělali soukromou blicí symfonii. :D

    www.fakynn.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem to kdysi tak měla, ale pak jsem se sama zeblila tak, že by se Kapustňák za mě nemusel stydět, a od té doby už mi to až tak nevadí :D Ale jako mohl tomu zvracení dát aspoň nějakou melodii, abych se nenudila, to zas jo :D

      Vymazat
  5. :D :D Nechceš napsat knihu? Jak knihy nečtu, tuto bych si dala hezky jedním dechem :D
    Náhodou takové zvracení je hrozný utužovač vztahů. Ja hodila šavli na svého přítele v autobuse po cestě domů z romantické dovolené. Nerozešel se se mnou. Dokonce obešel celý bus, aby mi nasbíral pořádnou dávku igelitek a sáčku a situaci zhodnotil slovy "příště raději do pytlíků, jo, zlato?" :D A po půlnoci mi ještě na bezínce zorganizoval sbor (z nebohých pozvracených lidí v buse), který mi zazpíval "Happy B'day!" Ať žije "oslava mých 25.narozenin!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To by byl pěkný příběh do jednoho cyklu povídek "Namlouvání".
      A taky zajímavá povídka do Bakalářů... s dobrým koncem. Přítel fakt frajer! :-)

      Vymazat
  6. Dodnes vzpomínám na náš společný první Silvestr 8 let zpátky, kdy všichni koukali o půlnoci nahoru k nebi na ohňostroje a já zvracela a on mi držel vlasy, uprostřed náměstí. Romantika! Bohužel to tenkrát odnesly jeho nové boty. Neodradilo ho to a jsme spolu dodnes :D

    Zápisky z cest a života v Anglii ⇨ Secrets of M

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Život je fakt zajímavej kronikář :-)

      Vymazat
  7. Máš můj obdiv za to, jak jsi z celkem nevydařeného večera dokázala udělat vydařený příběh. :-) A taky za nadhled a smysl pro humor, tohle byla těžká zkouška odolnosti a tuším, že jsi obstála úspěšně! Ale nakonec, každému se někdy přihodí něco nemilého, s těžkotonážním dopadem. Takový pokažený žaludek nebo průlom ve střevech dovedou s člověkem pěkně zacloumat - zajímavou zkušeností je, že v takovém okamžiku pro postiženého přestává být cokoliv zajímavé a jeho život se na pár minut nebo hodin scvrkne na pouhou myšlenku "přežít".
    A jestli přežijete zvracení, tuším, že toho dokážete přežít víc. Zkouška odolnosti! :-)
    A vážně perfektní povídání, máš dar slova.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Páni, děkuju moc :) Je pravda, že ve chvílích, kdy tělo úplně nespolupracuje, je všechno ostatní podružné. Každopádně ta historka z toho byla a jak se zdálo, tak i pro Kapustňáka, který mi ale posléze vynadal, že to vyprávím kamarádům "za jeho zády" a že je to "prostě vůči němu hrozně hnusný, když ani nezměním jméno". Když jsem mu na to napsala, že jsem myslela, že si ze sebe umí udělat srandu, napsal mi na to, že umí, čímž naše konverzace na dlouhou dobu skončila. No jo, tak jsem mu splnila přání alespoň tady 3:-) :D

      Vymazat