sobota 1. října 2016

(Skoro) amputované malíčky a jiné nástrahy vysokoškolského života



Tak. Jak jste si asi všimli, stalo se; nebo spíš já jsem se stala vysokoškolačkou. Zdá se mi to skoro neuvěřitelné, ale je to tak. Zanechala jsem za sebou nejen mnoho kilometrů, ale i svůj krásný staropanenský pokoj se třemi čtvrtinami oblečení a bot, měkoučkou pohodlnou postelí (taktéž staropanenskou) a vším pohodlím, které skýtalo soužití s rodiči (jako třeba že se mléko objevovalo v ledničce naprosto automaticky, aniž bych se musela táhnout přes půl města do obchodu, kde ho mají v akci).

Moje první deziluze přišla hned poté, co jsem přijela do svého nového bydliště. Jakmile jsem odtahala asi deset tašek plných různých věcí nezbytných pro můj život (jako například čtyři polštářky, devět párů bot, žehličku na oblečení a tři svíčky), ztěžka jsem usedla na postel a všechno to na mě dolehlo v plné síle.

Připadala jsem si osaměle v cizím bytě, ve kterém nefungovala základní pravidla světa, o kterých jsem odmala měla za to, že jsou neporušitelná; jako například očekávání, že pod dřezem by měl být odtok a ne velký lavor, který se musí chodit vylévat do záchoda poté, co jednou pustíte vodu. Nebo že když jdete na ten zmiňovaný záchod, nemusíte brát ohled kameny položené na zemi a okrasně umístěné na nádržce. A už vůbec ne, že když jdete lavor vylít, prkénko ani nedrží nahoře, takže ho musíte podržet nějakou další volnou končetinou (nejlépe nějakou, ve které nedržíte asi tak deset litrů vody, která vypadá jako kdyby ji někdo vyzvracel), takže volba zbývá jenom na libovolnou nohu, a vážně, pravá zkouška dospělosti nebylo stěhování sem, ale vylévání těch deseti litrů zatímco stojíte na jedné noze. No, řekla bych, že jsem v tom lití obstála asi tak dostatečně, ale to se taky počítá.

Zkrátka, vržena do tohoto neznámého a podivného prostředí, jsem se vydala na procházku. Z nevinné procházky kousek za kopec se vyklubal solidní dvanáctikilometrový pochod v příšerném horku a v příšerných botách, které mi daly jasně najevo, že malíčky na nohou jsou jenom zbytečnou přítěží a velmi brzy také začaly pracovat na jejich amputaci. Nad vodou mě drželo jedině to, že když jsem nezastavila a pořád šla, bolest se dala snášet lépe, než když jsem si odpočinula a boty začaly amputovat nanovo po malé pauze.

Tohle byla dokonce taková krásná metafora k životu; když se nezastavím a půjdu pořád dál a dál, bude mě jakákoli amputace bolet míň, než kdybych se zastavila, blbě čuměla a přemýšlela o tom. Takže takto duševně posilněná jsem dala novou šanci navigaci v telefonu, které ale i přes možnost zadání trasy totálně nerozumím. Chápu, že mi telefon nemůže ukázat, kde je z mého pohledu napravo a nalevo, ale věci by rozhodně pomohlo, kdyby ty bílé obdélníčky a čtverce měly alespoň nějaké popisky, podle kterých by se dalo zorientovat. Je sice moc hezké, že mi navigace modře vyznačí cestu, ale už tak moc hezké není, když jdu půl kilometru v opačném směru, než si telefon (s děsně rychlým datovým připojením) uvědomí, že jsem se už někam posunula.

Moje další bloudění nastalo, když jsem si o dva dny později udělala si výlet na Macochu. Sice jsem tam dojela (možná proto, že jsem jela bez navigace a s nejasným cílem), ale vzala jsem to trochu ze špatné strany, a pak jsem bloudila po kopci, který vůbec nevypadal jako nějaká přírodní rezervace, a snažila se dostat k samotné propasti. Po hodině a půl jsem to vzdala, jenže když jsem se vrátila trochu jinou cestou, nedokázala jsem určit, kde sakra bylo parkoviště, na kterém jsem Charlottu nechala. Několik desítek dalších minut jsem tedy bloudila v Moravském krasu, než jsem si uvědomila, že parkoviště bude přímo rovně po cestě, která se mi prostě jenom nelíbila, neboť mi prostě nepřipadalo, že by mohla vést správným směrem.

Na tomto případě se krásně ukázalo, že nejen navigace v telefonu, ale ani můj orientační smysl mě nemůžou spasit. Vlastně bych měla být na sebe hrdá už jenom proto, že jsem se v oktávě naučila světové strany, neboť se v dějepise pořád mluvilo o nějakém Východu a Západu, z čehož jsem si geniálně odvodila, že Američané prostě museli být ti lepší, neboť západ slunce je vždycky o poznání pozitivnější než východ, protože člověk už ví, že může jít do postele.

I přes tyto brutální důkazy o mém chybějícím orientačním smyslu jsem se ale nedala hned tak zastrašit, a jakmile jsem se trochu zabydlela, jala jsem se hledat Moravskou zemskou knihovnu. Jenže se znovu ukázalo, že se všechna moje obuv spikla proti mým nebohým malíčkům. Moje nové, velmi měkké lodičky byly o číslo menší, to jo, ale byl to poslední kus a ještě k tomu zlevněný, tudíž jsem myslela, že si budeme rozumět. Omyl. Po registraci jsem bloudila dál, ale tentokrát mi bloudění zpříjemnil fakt, že se poblíž nacházela Univerzita Obrany, takže jsem ve své děsivé amputační agónii spatřila pár ucházejících vojáků, což mi cestu rozhodně zpříjemnilo, přestože když jsem se vrátila do bytu, měla jsem na obou malíčcích puchýře velikosti malíčku.

Ale co, radši budu lovit vojáky obuta ve fešných botách a bez malíčků (vždyť to se skoro dá počítat jako válečné zranění, ne?), než na svoje schopnosti orientace ve volném prostoru. Holka si prostě vždycky musí nějak poradit!

6 komentářů:

  1. Tak v takových podmínkách bych žít vážně nechtěla, to jsi na koleji nebo jsi šla do vlastního?
    A s tím orientačním nesmyslem to moc dobře znám. Velmi příjemné. :D Ale aspoňs to měla zajímavější ...
    A popravdě já už jsem taky dobře degenerovaná. Místo normálně "Macocha" jsem to četla s nějakou peudoangličtinou "mekouča", než mi došlo, co to sakra je. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V bytě :D No jo, nachodila jsem se docela do zásoby :D

      Vymazat
  2. Ty musis byt moje kopie v zenske verzi!:O Pust si film Kopyto s Pierrem Richardem a Gerardem Deparfieu a jestli se v tom poznas, je to jasne :D
    Taky uz jsem takhle bloudil s navigaci v mobilu, ale po Praze a o francouzskych holich. Zabloudit jsem dokazal i na hlavnim nadrazi pri hledani metra. A nejlepe se mi to povedlo na kole, kdy jsem planoval jet necelych 30km, spatne jsem odbocil, trefil nejaky 30km okruh a kdyz jsem byl podruhe v pulce, tak mi to doslo. Vysledkem bylo 80km.
    A ta tvoje prochazka mi pripomnela, jak jsme sli se skauty na tabore na vypravu, prvni den bylo v planu 30km, ja jsem si v pulce zvrtl kotnik a ve skalach nebyla jina moznost, nez dojit. Vecer jsem se presunul zpet do tabora a pokracovani vypravy uz bylo beze mne, tudiz bez urazu :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. 80 km, tak to se mi povedlo zajet jenom v autě :D Jsem ráda, že v tom nejsem sama :D

      Vymazat
    2. Tak to mas jeste v pohode. Znam kluka, ktery si z Hradce Kralove na Pastviny zajel 100km a byl jsem u toho, kdyz si kamionak spletl Nove Mesto nad Metuji a Nove mesto na Morave :D

      Vymazat
  3. :D Jestli te to uklidni tak orientacni smysl taky postradam. Dneska jsem jela za kamoskou do vedlejsi vesnicky (tak 3 km vzdalene) a dokazala jsem tu vesnici 2x celou obejit a 2x ji volat o dalsi navigaci nez jsem k ni trefila. Omluvou mi je, ze jsem u ni nikdy nebyla a nikoho z te vednice nenavstevuju. Co uz mi do karet nehraje, je fakt, ze jsem k ni netrefila ani s navigaci v mobilu (a to mi jela pekelne dobre)...

    Jinak Moravsky kras je moje rodiste (ne, ze bych se narodila v Macose) :D

    OdpovědětVymazat