sobota 10. září 2016

(Zasraný) pozitivní myšlení





Po mých (ne)zkušenostech s kluky jsem si jeden čas připadala ošklivá, pokažená, špatná. Chyba byla vždycky ve mně, to se mnou se něco stalo špatně, to já se nepovedla. Nenáviděla jsem svůj vzhled, svoje slabé stránky a víceméně ignorovala ty dobré vlastnosti, kterých jsem si měla vážit. Odmala jsem měla velké a křivé zuby a po čtyřech letech rovnátek se mi všechno ještě zhoršilo. A i když jsem se někomu líbila, nikdy jsem nevěřila, že to může vyjít, protože jsem ------ zde si dosaďte cokoli špatného, co vás napadne. A světě div se, taky to nikdy nevyšlo. Což mě uvrhovalo hlouběji a hlouběji do spirály sebenenávisti a neúcty k tomu, kdo jsem. Od všech a od všeho jsem čekala to nejhorší.


Poté, co jsem změnila ortodontistu (věřte tomu nebo ne, žádný Freddie Mercury ze mě asi nebude), jsem najednou začala pomalu chápat, že jsem vlastně důležitá. Že na mě záleží. Že nejsem zaměnitelný kus masa, ale člověk, který si zaslouží to nejlepší. Který si zaslouží úctu a péči. Moje sebevědomí šlo postupně nahoru přímou úměrou s tím, jak šly dolů moje zuby. Najednou jsem se  už nebála smát a začínalo mi docházet, že když se pořádně podívám, dokážu tu krásu v sobě vidět. 
A že tu krásu máme v sobě všichni, ale ne každý ji dokáže vidět; často totiž bývá pohřbená pod všemi nedokonalostmi, které v našich očích mají doslova obludné rozměry.

A ze všeho nejhorší (nebo v jistém smyslu nejlepší, pokud chcete) je na tom to, že i když vám někdo stokrát řekne, že jste hezká, vy mu to nikdy nebudete věřit. Nebudete mu to věřit tak dlouho, dokud tu krásu neuvidíte samy v sobě. A k tomu vede dlouhá cesta. Tak dlouhá a plná nenávisti k sobě samé, ke svým genům, ke svým vlastnostem, ke svému vzhledu, k celému vašemu životu. A pod tím si pořád uvědomujete, že je to vlastně docela dobré - ale pořád by to mohlo být lepší. Pod těmi všemi negativy se totiž skrývá něco neuvěřitelného. Je to, jako když zamrzne led - hladina je pokryta tlustou krustou všeho špatného, a proto nevidíme, co se skrývá pod ní. Protože pod tou na první pohled nepřekonatelnou bariérou je celé jezero plné vody. Plné vody, která nezamrzla, a ta voda je jako všechno úžasné, z čeho se váš život skládá.

A to, že vidět jenom to špatné, je sice jistým druhem životního postoje, ale rozhodně ne cesta ke spokojenosti. Ono občas si z plna hrdla zanadávat a pořádně si postěžovat někdy prostě nemá chybu, ale vidět ve všem, co uděláte nebo co se vám stane, jenom ty vady a chyby? To je cesta do pekel. 
I na té nejjasnější obloze se může objevit mrak; ale to, že si ho všimneme, ještě neznamená, že se pokazí celý den. 

Když jsem začínala psát tenhle blog, bylo to se mnou přesně takové, jaké jsem popisovala. Všechno špatně, a to, co bylo dobře, mělo tolik chyb, že to ani nemělo smysl brát v úvahu. A tak jsem se tomu prostě začala smát. Začala jsem si z toho dělat legraci a to pro mě byl jeden z obrovských kroků, které jsem musela udělat, abych se dala do pořádku - uvnitř. 

To, že si přiznáte, že jste v něčem dobří, že vám něco jde, nebo že jste hezké, není žádný zločin. Tedy samozřejmě pokud se nejedná o nějakou nechutnou sebechválu, které kolem sebe taky vidím víc než dost. Se sebevědomím je to asi jako s parfémem; pokud ho použijete přirozeně, je to krásné, ale jakmile ho máte příliš, už to smrdí. 

Tenhle článek nepíšu proto, že bych vám chtěla oznámit, že jsem hezká (i když to je taky důvod, že :D) Ne, tenhle článek píšu pro všechny, kteří jsou na té dlouhé cestě k milování sebe sama a svého života, stejně jako tam jsem já. Protože tady nejde o to, že vám někdo jednou řekne, jak jste pěkná, a proto to bude pravda. Tady jde o dlouhou, trnitou cestu, kde si musíte vybojovat každý krok. Kdy každé slovo může znamenat, že spadnete přímo na hubu a bude hrozit, že už se nezvednete. Že sklouznete zpátky do nenávisti a nespokojenosti. A přece víte, že s tím se nedá žít. Nebo rozhodně ne spokojeně a psychicky v pohodě.

Neříkejte si, že by to mohlo být horší. A ani si neříkejte, že by to mohlo být lepší. Věci jsou tak, jak jsou. A vy s tím nic neuděláte. Protože jediné měřítko na porovnávání je ten člověk, který se na vás každý den dívá v zrcadle. Jakmile se tím měřítkem krásy, chytrosti nebo štěstí stane někdo cizí, jste zpátky na té špatné cestě - na té cestě dolů. Je to těžké, tak těžké, že se to nedá změnit slovem, větou ani článkem. Ale dá se podat pomocná ruka, jako je, jak doufám, třeba tenhle článek. Už jenom vědomí, že v tom nejste sami, dělá zázraky, ne? 
Já jsem v tom sama byla. Tedy nebyla jsem sama, kdo viděl chyby, kdo byl pořád nespokojený. Ale pak jsem najednou byla sama proto, abych mohla bojovat o to vehementněji. Ale i teď pořád ale zřetelně cítím, jak snadno bych mohla sklouznout zpátky k tomu, čím jsem si tak dlouho myslela, že jsem - neschopná, hloupá, ošklivá, k ničemu. Ale já už se nedám. Zuby nehty se držím toho kouzla, které se objevilo přímo uprostřed mě. A nikdy se už toho nemíním vzdát.

Takže pokud jste to dočetli až sem, s pocitem, že přesně tohle se vám děje, chci, abyste si pamatovaly, že ať už jste tlusté, tenké, zubaté, s řídkými vlasy, ať už propadáte z matiky nebo se vám nic nedaří, pamatujte si tohle: Nejste lepší než nikdo jiný; ale zároveň nikdo jiný není lepší než vy. Takhle věta mě provází relativně chvíli, ale od té doby, co mi přišla na mysl, jsem si ji opakovala a opakovala a vždycky mě dokázala ukonejšit a utěšit a vrátit zpátky na tu dobrou cestu, když hrozilo, že spadnu.

3 komentáře:

  1. Ooooooo, ano, ano, ano! Nedokážu vyjádřit jinak své pocity, než nadšeným přikyvováním. Hádám, že ještě nastanou chvíle, kdy budu svoje tělo nesnášet, ale musím říct, že ho mám ráda. Bohužel teď nastala fáze mozková - připadám si vůči ostatním strašně hloupá...ALE! třeba i tohle jednou přejde :D.

    OdpovědětVymazat
  2. Tyvole ty mi mluvíš z duše. Perfektní.

    OdpovědětVymazat
  3. Jsem toho názoru, že tak jak si na základce odtáhne učitelka děvčata na pohovor o dospívání a vším, co to obnáší, tak by je měla vytáhnout na stejný pohovor o tomto tématu. Protože sebeláska z obou úhlů pohledu je stále společenské tabu a je opravdu smutné, že se tímto musí trápit denně statisíce žen. Nikdy bych dřív, a to ani v pubertě, bych si nedokázala představit, že i já do tohoto bludného kruhu sebelítosti, kdy už člověk nevěří krásná slova ani vlastnímu partnerovi, jednou spadnu. Překvapivě se to stalo až kolem osmnáctky, ale stalo. A ta cesta, velmi postupná a pomalá, je fakt nepříjemná a ani dnes nemohu říct, že mám 100% dobojováno, neb se čas od času objeví skeptické chvilky. Držím ti pěsti! :-)

    OdpovědětVymazat