úterý 23. srpna 2016

Instruktáž o krájení citronu aneb jak jsem se stala servírkou



Po otročině v Kauflandu a v Tescu mě představa, že strávím celé léto za kasou či pultem s lahůdkami, řádně děsila. Takže jsem se začala poohlížet jinde. Když jsem na pomaturitním večírku dostala od spolužáka nabídku, že bych mohla jít dělat servírku do nedaleké hospody, lehce ovíněná jsem kývla a hned ten večer si domluvila zkušební šichtu.

Zprvu se zdálo všechno ideální, ale čím déle jsem tam byla, tím víc to šlo z kopce, protože po dvou měsících už mi prostě výmluvy, že jsem tam nová, neprocházely. A čím víc se ukazovalo, že nedokážu bezchybně plnit všechny hloupé rituály, tím více klesaly sympatie, které ke mně hospodská ze začátku chovala.

Hospodská totiž byla opravdu zvláštní žena.. Pěstovala rituály na přivolání zákazníků, na kterých neochvějně trvala a pokud je někdo z brigádníků udělal špatně, upadl v nemilost. Tak například prastarý šamanský rituál na přivolání večeře, který nesměl být opominut, říkal, že když dáte na stůl slánku a pepřenku v momentě, kdy dosedne, rozhodně si přece neobjedná jenom pití.
Na námitky, že by stačilo počkat, až se na stůl ponesou příbory, nebyl brán zřetel, a když hospodská někoho přistihla, jak slánku s pepřenkou nenese, začala bědovat cosi o prastaré kletbě zapomenuté slánky a zaryla nebožákovy prsty do ramenou tak, že to skoro vypadalo, jako kdyby si chtěla bohy usmířit kapkou krve nevinného mladého otroka či otrokyně (či staré Panny).

Mimo to na mě - protože jsem byla jen o něco málo vyšší než ona - používala speciální mučící taktiku; vždycky, když se jala za něco mi vyčinit, přišla ke mně extrémně blízko, až se ke mně přitiskla svými obrovskými tukovými ňadry a zírala mi bez mrknutí do očí, aby mi dala najevo, jak strašlivého provinění jsem se dopustila, když jsem otřela okraj sklenice s pivem hadrem, který nebyl z mikrovlákna. K mé smůle za malým barem nebylo místo, kam bych mohla uniknout, protože jsem se po třech krocích dozadu vždycky ocitla u zdi či nějakého kusu nábytku, vydaná jejím třesoucím se ňadrům napospas.



Hospodská také nedokázala rozlišit jednotlivé brigádníky a protože nás tři nováčky považovala všechny za stejně neschopné, vždycky se nám jala vynadat rovným dílem, ať už se provinil kdokoli. A svou dávku jsme dostali i tehdy, když se nebohý hříšník přiznal, neboť opakování je matka moudrosti a my jsme neschopní brigádnici.

Takže když jsem popáté dostala instruktáž o krájení citronů, už jsem ani neměla sílu se ospravedlňovat, neboť hospodská dokázala popisovat  prosté rutinní činnosti takovým způsobem, že z mytí sklenic ve spülboyi udělala návod na štěpení jádra atomu a z nás naprosté blbce, kteří ani nedokáží správně našťouchnout skleničku na kartáč. To dělala  s oblibou a s takovým mistrovstvím, až to téměř bralo dech.

A tohle její mistrovství ohledně vysvětlování se ukázalo i v pětiminutových instruktážích o věcech jako je třeba ždímání hadru, stříkání desinfekce, zavírání oken na záchodech, čištění popelníků a dalších věcech, které by dokázala provést kterákoli průměrná cvičená opice, jenže to nepřicházelo v úvahu, protože zde na to už byl zavedený několikabodový postup, který se musel bezpodmínečně dodržet.

Za všechny příklady uvedu podrobný návod na krájení citronu, který jsem si vyslechla pětkrát, a tedy mi neomylně utkvěl v paměti:

"Trepky zatracený, kdo to krájel? Kdo tam nechal tu špičku, co?! Copak vy nevíte, jak se krájí citron?
Takže, krájení citronu: Tady si vezmete tohle prkýnko, podívejte se, to je na citrony. Vidíte ho? Je vždycky tady, u těchhle sklenic. Tohle světle hnědý prkýnko. A k tomu si vezmete tenhle černej nůž. Tenhle černej, má tady speciální zoubky, které ten citrón nakrájí. Tak, a to prkýnko si dáte sem, přesně sem vedle pípy. Nesmíte ho dát jinam. Tady je místo na krájení citronu. Tady, pojďte si to vyzkoušet, kam si stoupnete. Tak. A teď si vezmete ten citron, přesně takhle si ho podržíte levou rukou a rozříznete ho.
Rozříznete ho napůl podélně, od špičky ke špičce, přesně uprostřed. A teď si vezmete jenom tu jednu půlku, přesně tu, co je blíž k vám, protože se vám takhle hezky na to prkýnko svalí dužinou dolů, takže budete moct začít rovnou krájet, zatímco ta zadní se obrátí dužinou nahoru, a obracet jí nebudete, to byste ztráceli čas, zvlášť o sobotních obědech.
Tak a teď vezmete nůž. Tenhle černej nůž na citrony, protože tady má ty zoubky, co ten citron rozkrojí, dobře? Tak vezmete ho do pravý ruky, přesně takhle, a začnete krájet. Hezky od špičky, tu musíte odříznout - takhle, tlustej plátek, protože v tom místě není dužina, a přece nebudeme zákazníka šidit a házet mu do pití jenom kůru, jasný, trepky? Takže čím blíž jste u špičky, tím tlustší ty plátky jsou, přesně takhle, pořádně tlustý. Ale pozor, jakmile se blížíte k prostředku, ty plátky musíte zase zmenšit a zeštíhlit, protože tam je tý dužiny nejvíc, takže to může být takhle tenoučký a zákazník bude mít dost šťávy. A jak se blížíte ke druhé špičce..."

Byť se hospodská pečlivě hlídala, co se jazyku týkalo, její označení "trepky", kterým nás častovala, nebylo zdaleka nevinné, jak by se mohlo zdát, a když řvala "vy trepky zatracený!", rychle mi došlo, že trepky jsou asi jenom chabá slovní hříčka pro "blbky".

Po zjištění, že se nejspíš nikdy nedokážu přizpůsobit těmto pohanským rituálům, se moje pracovní nasazení začalo točit kolem jídla; čím déle jsem byla od oběda či večeře, tím víc jsem práci protahovala, aby mi nějaká zbyla, neboť když nebyli hosté a nebylo co dělat, dalo se jen postávat či koukat do mobilu, jenže když to viděla hospodská, začala vyšilovat, přestože nám práci v takových chvílích nedokázala najít ani ona sama.
Když se ovšem začal blížit čas jídla, moje pracovní tempo se zrychlilo, abych měla hotovo co nejdřív a mohla se jít najíst.

Pokaždé, když jsem se vrátila z hospody domů, začínala jsem mít velmi nápadné tiky ve tváři, když máma rozkrojila citron příčně a ne podélně a do pití vymačkala celou půlku.

Zkrátka a dobře, tohle léto jsem poznala, že když vám život dá obsedantně-kompulzivní poruchu a citrony, nemusíte z nich rovnou dělat limonádu: stačí vymyslet podrobné pokyny, jak s nimi nakládat, a ty rvát do hlavy každému, kdo se k citronům přiblíží. Protože i když to k ničemu nebude, bude to skvělá kompulze pro vaše obsesivní představy katastrofických scénářů, které by jistojistě následovaly, kdyby se zákazníkovi do sklenice nedejbože dostala ta zlá, odporná, zákeřná špička citronu.

Jo a hádám, že příští léto si musím sehnat novou práci...

5 komentářů:

  1. Vidím, že moje citrony rozkrojené tak, že půlky jsou si podobné jako vejce anakondě, by tady neobstály. Ale musím říct, že se kvůli ním cítím provinile ... Ještě že jsem měl brigády takové, že jsem svojí práci rozuměl lépe než klient (výroba webů). Na druhou stranu jsem měl problém vysvětlit, že některé věci prostě nejsou možné. Možné je přece všechno... říkávali mi.

    OdpovědětVymazat
  2. A ti potvorští hosti si toho ještě k tomu vůbec neváží a citron rovnou vyhodí, místo aby si ho schovali do vitríny na věčnou památku :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Mě zas v práci dostávalo, když mi kolegyně říkala jak se dostat na Chrom. Jako srsly. Lidi jsou divný.

    OdpovědětVymazat
  4. Gastronomie je tezka drina :)) Nikdy jsem se radeji do brigad v tomto odvetvi nehnala...! Protoze vim, ze bych ten citron stejne nikdy nenakrajela dobre :))

    OdpovědětVymazat
  5. Paneboze, co by u te hospodske delal levak? :D

    OdpovědětVymazat