neděle 31. července 2016

Jak mě (ne)pokořil Charlottin hlad



Znáte ty dny, kdy se probudíte a už víte, že všechno bude v prdeli? 

Přesně takový jsem zažila dneska. Začalo to hned ráno. Pršelo. Ne že bych neměla déšť ráda, mám a moc, ale tohle byl přesně ten typ ponurého rána.


V práci jsem dostala několikrát vynadáno za banální chyby, které byly způsobené jen mou roztržitostí (a šéfová je docela dost perfekcionistka): zapomněla jsem donést příbor, spletla jsem si cenu pití, zapomněla jsem na podtácky... zkrátka maličkosti, ale jakmile jich je víc a druhý den za sebou, už to tak bývá, že člověk vypadá a cítí se strašně neschopně, obzvlášť když je už podesáté napomenut.

Když byl konec směny, nemohla jsem se dočkat, až dojedu domů. Jenže pak se rozsvítilo hladové oko... nebo spíš hladová kontrolka benzínové pumpy. Byla neděle a už okolo osmé hodiny večer a já si fakt chtěla jenom zalézt do postele s kakaem a zlepšit si alespoň konec dne. 
Jakmile jsem přijela na pumpu, nejdřív jsem jako frajerka vystoupila a šla k deklíku nádrže. Jo, a teprve tam mi došlo, že jsem ho neotevřela. Rádoby ledabyle jsem se vrátila, předstírala, že něco hledám na předním sedadle, abych mohla zatáhnout za kouzelnou páčku.

Jenže ani potom jsem neměla vyhráno; při mých pokusech nádrž otevřít, se uzávěr pouze protáčel s podivnými zvuky, jako kdyby se měl každou chvíli urvat. Chvíli jsem tam točila s vrchním dílem, který se jenom protáčel, pak jsem kryt zaklapla, opět se rádoby ledabyle vrátila ke dveřím a znovu zatáhla za páčku, abych vypadala, že je tam nějaký solidní problém v systému a ne jenom moje neschopnosti.

Jenomže pak jsem tam stála až trochu moc dlouho. Sice za mnou nikdo nebyl, ale paní v pokladně mě jistojistě pozorovala. Tak jsem nasedla, zahlásila, že to mám rozbitý a poprosila paní za přepážkou, aby mě pustila, což udělala s mírným úsměvem, který ale vůbec nebyl výsměšný, asi se mnou cítila. 

Přejela jsem tedy k blízkému obchodu a koupila si čokoládu. Když jsem ji celou snědla (panák by byl asi na kuráž lepší) znovu jsem zkusila nádrž otevřít, když mě nikdo nepozoroval. Po pár otočeních... správným směrem... se mi to podařilo. V tu chvíli jsem se skoro smála, jenže úsměv mě přešel v momentně, kdy jsem sebrala odvahu a jela k další pumpě (po tom fiasku už se k té první asi nikdy nevrátím). Zaparkovala jsem u stojanu a notnou chvíli přemýšlela, jestli jako můžu natankovat cosi jako "diesel premium", nad kterým byla fotka závodního auta. Nakonec jsem se rozhodla natankovat obyčejný diesel, protože, přece jenom, s Charlottou na okruh Formule 1 fakt nepojedu.

Mezitím vedle mě zaparkovalo jiné auto plné mladých kluků, přesně takových těch namyšlených frajírků. Trvalo jim asi dvě minuty (o něco kratší chvíli než mě), že ta pistole je zamčená. Zamčená proto, že pumpa měla do osmi a teď bylo půl deváté. Zevnitř se na nás šklebila postarší tlustá paní, která vůbec nevypadala tak shovívavě jako ta první, spíš tak posměvačně.

A aby toho nebylo málo, jeden z těch týpků na mě houknul: "Ty si jako natankovala?" tónem, jako kdyby to byl zločin, kdybych řekla, že jo. To mě vyvedlo z konceptu, (ze kterého jsem byla ostatně vyvedená celý den) protože nesnáším, když mi někdo tyká. Jo, byli asi tak okolo mého věku, ale stejně jsem si připadala jako malé děcko.

Tak jsem bleskurychle naskočila do auta a odjela, pokořená hned dvěma čerpacími stanicemi najednou. Naprosto zřetelně jsem cítila, jak málo chybí k tomu, aby se moje těžce vybojované sebevědomí nevytratilo do neznáma.

Když jsem dojela domů, zaparkovala na svém bývalém oblíbeném parkovišti půl kilometru od domu, kde se parkuje jenom po předu, protože jsem měla pocit, že kdyby se mi nepodařilo zaparkovat na poprvé, lehla bych si před auto a začala se točit dokola a frustrovaně řvát. A jo, jistě, jak jste asi čekali, když jsem šla domů, potkala jsem asi deset volných míst, kam bych úplně bez problémů zaparkovala, včetně jednoho výstavního podélného místa přímo před domem. 

A tak jsem vyšla schody do bytu, potlačila slzy a opakovala si to, co v jedné z písniček zpíval Freddie Mercury: "Into every life a little rain must fall..." A nezbylo mi nic jiného, než doufat, že tenhle déšť přejde, já natankuju, zaparkuju si před domem a nebudu se muset točit na zemi před autem jenom proto, že si připadám nebetyčně neschopná, vždyť přece vím, že to tak není.

Tohle jsou prostě takové ty dny, kdy se cítíte děsně pod psa. Ale co se dá dělat, že? Prostě si koupit čokoládu, broukat si povzbudivý text písničky a připomínat si, že tyhle dny jsou dobré z jednoho důvodu: protože ty další dny, byť budou naprosto obyčejně průměrné, budou díky těmhle mizerným dnům o něco lepší.
Vždycky si proto říkám, že si potom musím vzpomenout, jak děsně super to je, když se potom člověku něco podaří, byť sebemenší maličkosti, jako třeba natankovat auto, všimnout si zámku na čerpací pistoli nebo napsat správně účet.

No, řekla bych, že tomuhle se říká rovnováha :D

Žádné komentáře:

Okomentovat