pondělí 13. června 2016

Dlouhá cesta za vzděláním

Ahoj! Asi se divíte, proč jsem tak dlouho nepsala. Možná jste někteří dokonce dostali mylný dojem, že je to tím, že už třeba nejsem Poslední Panna, a tak už nemůžu tenhle blog používat. No, tak to bohužel není. Jediná změna, která se udála v mém životě, je, že jsem panna s maturitou a přijatá na vysokou. A taky jsem (byla) Panna s jakousi tvůrčí krizí. Asi z přemíry přijaté moudrosti, které se mi dostalo (společně s několika desítkami hysterických záchvatů) během období maturity. Už to ovšem pokojně zase zapomínám, ačkoli se mi včera už počtvrté zdálo, že musím k maturitě znova.



Ještě před maturitou jsem jela na do Brna na přijímačky. V autobuse vedle mě seděla ženská nápadně podobná naší učitelce na ZSV, protože se na mě vždycky děsně zamračila, když jsem si kousla nějakého jídla nebo vytáhla mobilní telefon. Naštěstí potom usnula a zbytek cesty strávila s otevřenou pusou a tekoucí slinou, takže nedostala ani noviny, ani kapučíno, což mi trochu zlomyslně zvedlo náladu.

Na Testech studijních předpokladů (moc matiky, moc logickýho myšlení, moc přemýšlení) jsem se při představování věcí v prostoru tak zapotila, až mě z toho rozbolela hlava. Číslo přihlášky jsem kontrolovala tolikrát, že jsem se skoro zeptala, jestli jsem ho opsala správně, ale nakonec jsem to zvládla i bez pomoci. 
Už jsem si chtěla v kousavém a neskutečně vtipném fejetonu stěžovat, jaký je to nesmysl, psát vstupní test plný matiky a logiky, když chci studovat jazyky, ale pak jsem se dostala, takže jsem zahodila všechny sžíravé argumenty a poznámky, které jsem si začala připravovat, a rozhodla se protesty ohledně přijímacího řízení odložit na neurčito.



Pak jsem jela na pohovor. Tentokrát autem. Zasekla jsem se v zácpě na dálnici. Auta stála a někteří řidiči dokonce vypínali motory a vylézali ven, aby mohli společensky konverzovat a seznamovat se s ostatními řidiči. Já a Charlotta jsme se zasekly mezi dvěma velkými SUV s prominentními SPZkami. Cítila jsem se krapet nepatřičně, vzhledem k tomu, že Charlotta je obyčejná Fabie první generace a její SPZka je jenom sled náhodných čísel a písmen. Ještě nepříjemněji jsem se cítila, když oba řidiči vypnuli motor a vylezli a začali si potřásat rukama a seznamovat se. Abych se necítila tak nepatřičně, zhruba za deset minut jsem taky vypnula motor a jala se rozhlížet kolem, s kým bych se mohla dát do řeči já. Zaradovala jsem se, když jsem uviděla, že za SUV za mnou je jedna další Fabie. 
Už jsem vylezla, jenže než jsem tam došla, majitel auta už na mě troubil, protože se kolona pohnula. Tak jsem se vrátila do svého auta a popojela těch deset metrů, rozhodnutá, že už nevylezu. Po dalších dvaceti minutách už i řidič prvního SUV vypadal, že se se mnou chce bavit, ale já odmítala vylézt a nevylezla jsem, ani když vytáhnul placatku a vesele mi nabízel panáka s tím, že než se to tu rozjede, stejně ze mě ten panák  vyprchá a do té doby mi pomůže auto o těch pár metrů tlačit.

Legrace začala, když jsem jela k ústnímu pohovoru a šla přespat do bytu, kde budu od září nejspíš bydlet. Nevěděla jsem ani patro, ani jméno ženské, která to pronajímá. Pamatovala jsem si to matně, když mě tam vedla kamarádka, se kterou budu sdílet pokoj. Jenže jsem se začala dobývat do bytu o patro níž. Když jsem zkoušela odemknout asi počtvrté, už mi došlo, že jsem tam špatně. Takže jsem se rychle snažila zdrhnout do dalšího patra, jenže to už otevřela poměrně vzteklá a vyděšená ženská, která na mě začala štěkat, proč se jí snažím dostat do bytu. Na moje vysvětlení, že jsem se spletla, reagovala přinejmenším skepticky, protože jsem ani nebyla schopná říct, ke komu vlastně jdu. Sousedka mě potom podezíravě sledovala vykloněná z bytu, dokud jsem nevylezla po schodech za roh.

Když jsem se konečně dostala do správného bytu, paní majitelka se mě zeptala, proč chci studovat v Brně, když jsem tak z daleka.
Řekla jsem jí na to, že je poblíž vojenská akademie.
Paní reagovala: "Cože?"
"Chci sbalit nějakýho vojáka."
"Tak proč na tu vojenskou akademii nejdete sama?"
"Protože se maskáčovej vzor dost špatně kombinuje."
"..."
"A představa, že bych musela ležet osm hodin v zákopu v bahně, mi taky zrovna moc nevyhovuje."
"A už jste alespoň nějakého vojáka viděla?"
"Ne, jenom jednu mužatku. Ale počkejte, až tu budu bydlet! Musím si najít nějakou kavárnu poblíž... Nebo třeba lavičku..."
"Aha. Tak snad vám to vyjde..."
Hádám, že mi v duchu důrazně doporučovala, abych tohle neřekla při tom pohovoru.

Pak jsem zjistila, že postel v mém budoucím pokoji je stará a rozvrzaná a při každém otočení doslova úpí. Další kapitolou je kuchyně. Paní totiž předělala kuchyň na pokoj pro dalšího člověka a přestěhovala ji do obýváku. Takže místo odtoku je pod dřezem lavor. 
A paní sama je taky kapitola sama o sobě. I přes věk něco nad padesát údajně dost večerů tráví mimo domov a vrací se okolo desáté. Kdoví, co vůbec dělá a kam chodí. Nedokážu se rozhodnout, jestli to chci nebo nechci vědět, protože to zatím vypadá, že má mnohem pestřejší společenský život než já.

A ta nejděsivější věc na tom bytě je koupelna. Paní má zrcadlo přes celou stěnu, takže se člověk krásně vidí, když se sprchuje. A na polici pod zrcadlem má vyskládané mušle a kameny v rozmezí pěti centimetrů. Vzor mušle - kámen občas narušuje krém nebo voňavka. Takže se člověk bojí si na poličku něco položit, aby ten úzkostně sestavený model náhodou neporušil.
V kombinaci s postelí a kuchyní vážně zvažuju kolej, ke které se vztahuje moje noční krize, kdy jsem do dvou do rána přemýšlela, co budu dělat se životem. (Nevymyslela jsem to.)

Jak pohovor dopadl, to nemám tušení. Vojáka jsem pořád neviděla, přestože jsem už čtyřikrát jela kolem té vojenské školy. A když jsem se ptala na zastávce "kam jede ta tramvaj", všichni na mě čuměli jako na debila a jedna paní na mě dokonce zkoušela mluvit anglicky a pak německy, aby mi vysvětlila, že ta "šalina" jede na hlavní nádraží.

Hádám, že moje vysokoškolské studium bude ještě hodně zajímavé...

7 komentářů:

  1. Jestli chceš lovit vojáky v kavárně, tak se obávám, že nepochodíš :-))) Věř mi, nejsem snad sice "mužatka", ale jsem vojákyně mezi vojáky už víc jak 20 let. Krom toho - vojáci za branami kasáren (nebo UNOBu) v uniformách většinou nechodí. Ne, ani do kavárny ne. Ale trochu cvičené oko ty hloučky nakrátko ostříhaných mladíků po čase rozezná. Bude to chtít trochu trénink ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemyslela jsem je vyloženě lovit v kavárně, spíš si nějakou tu kavárnu zvolit jako svoji výchozí pozici pro pozorování:) Trénink ještě rozhodně potřebuju, co si budeme povídat :D

      Vymazat
  2. Já bydlím skoro naproti jedné z budov Univerzity obrany a Krajskému vojenskému velitelství, takže mi prakticky stačí vylézt z domu a narážím na vojáky... stav se někdy na kafe ;) Ad mischka, já jich denně potkám aspoň dvacet – v uniformě :O
    A kdyby někdo psal manuál pro přežití v Brně, na 10000 % by byla první kapitola "V Brně nejezdí tramvaje. V Brně jezdí šaliny.", to si holt budeš muset zvyknout :)

    Btw, nabízím průvodcovství! Jdeš na FF MUNI, nebo na pajdák?

    OdpovědětVymazat
  3. Hahah, taky nastupuju v zari na vysokou na Morave a taky uz se mi stihlo stat par historek. Treba kdyz jsem se cestou na ustni pohovor ztratila a musela volat na studijni, aby me navigovali. :D Nebo kdyz jsem mistnimu klukovi vysvetlovala, ze ne, ta budova, vedle ktere stojime, ROZHODNE neni filda - jen proto, abych chvili pote potupne zjistila, ze samozrejme je. :D Jdu taky studovat jazyky a doufam, ze az to v zari vypukne, budes nas zasobovat hromadou clanku o tve vysoke! :D (A desne me zajima, jestli se vyplni ma ocekavani, zahrnujici bujary studentsky zivot, vecerni posedavani v hospode misto uceni se na zkousky a hromadu nezavazneho sexu s pohlednymi spoluzaky. :D) A naprosto te chapu - taky jsem ted behem maturit a prijimacek prestala blogovat, ale je super byt zase zpatky! :)

    OdpovědětVymazat
  4. Tak s tou domácí byste nakonec mohly být dobrý dvojka, ne?:p

    Úplně jsem si při čtení vybavila sebe před devíti lety. Jsem ráda, že už to mám za sebou, ale budou z toho dobrý příspěvky na blog:o)

    OdpovědětVymazat
  5. Teda, do takovýho bytu by mě nikdo nedostal. Obecně mám dojem, že bydlet s majitelem bytu je vždycky peklo. A v kombinaci s lavorem pod dřezem fakt paráda. :D Docela mě mrzí, že jsem se hned na začátku prváku stěhovala k příteli. Ne, že by se mi s ním žilo zle, ale asi mi díky tomu ušel ten zajímavej život na koleji. Být tebou bych do toho alespoň na semestr šla.

    OdpovědětVymazat
  6. Jéé, mazec, na UNOBu mám několik kamarádů :D ano, bohužel jen kamarádů :D přeju ti bay ti vše vyšlo ! ;)

    OdpovědětVymazat