čtvrtek 4. února 2016

Jak mě napadlo začít psát tenhle blog




Víte, začalo to docela nevinně. Prostě miluju psaní. Je to můj koníček, moje katarze, moje snění s otevřenýma očima. Někdy si říkám, že je to vlastně to jediné, co doopravdy umím (to snad ale není pravda). Z nějakého důvodu jsem ale nikdy nevydržela psát deník víc než půl roku a už dlouho jsem si říkala, že je to škoda, protože je super číst si, co jste si mysleli a co jste dělali, když vám bylo tolik a tolik. Mimo jiné jsem taky odjakživa taková chodící snůška pocitů a myšlenek, které nějak musím ventilovat. A nahlas to většinou moc nejde.

Myšlenka na tenhle blog se zrodila jednou odpoledne, když jsem byla v divadle na hře Shirley Valentine. Jedná se o hru, kde  hlavní a jedinou roli hraje Simona Stašová. Jde o příběh obyčejné ženy ve středních letech, která žije svůj život, mluví o svých zážitcích, o svých dětech, o svém manželovi, o sexu, o svých snech, vzpomínkách... Všechno bylo podané příjemně vtipně a otevřeně. Pomiňme, že tu hru napsal chlap, ale prostě to bylo ze života, mělo to nápad, vtip, ale vlastně to bylo docela obyčejné. Když jsme šli z divadla, nějaká žena za mnou řekla druhé: "Bylo to vtipný, ale zároveň tak nějak tragický. Ale prostě... ze života." 

Dlouho jsem o tom přemýšlela. Víte, hrozně mě nadchlo, s jakou lehkostí a humorem se dá vyprávět úplně obyčejný příběh. Jak strašně moc se může ukrývat v životě obyčejné ženy. Přemýšlela jsem (to samozřejmě není případ té hry), jak moc se mi líbí, když se někdo nebojí být otevřený, říct, co si myslí, nebojí se psát o sobě a o svých dobrých i špatných zkušenostech, které by ostatní lidé nikdy neřekli. Když se někdo nebojí ukázat svůj život ostatním a říct: "Tohle jsem taky zažil/a a vím, jaké to je."

Nemyslím tím, když nějaké blogerky vytrubují do světa, jak strašně jsou šťastné, jak se jim všechno plní, když zásobují Instagram krásnými fotkami a Facebook zrovna tak, a vy sedíte unavení ve škole nebo doma, ne všechno jde tak, jak jste chtěli, závidíte jim a připadáte si vlastně ještě hůř. Rozhodla jsem se, že budu psát o všem. O všem, o čem se až tak moc nepíše. O všem osobním, intimním, vtipném i trapném. Protože si to pak třeba přečte někdo, kdo zažil něco podobného, rozesměje se a řekne si, že to přece není tak strašné. A anonymita mi dokonale poskytuje tu možnost.

Tímhle blogem chci říct asi tohle: Tohle je můj život, ale já ho neberu smrtelně vážně. Někdy je veselý,  někdy až tak veselý není, někdy je nudný, není vždycky růžový, ale je můj. A dokud si z něj dokážu udělat srandu, nic není ztraceno.

Během svého života si víc a víc uvědomuju, jak málo lidí si ze sebe umí udělat legraci. Jak moc z nich se bere smrtelně vážně. A co víc, jak moc z nás zažívá situace, kdy by se nejradši propadli hanbou, jak moc z nás někdy zažilo to, co spousty dalších, ale nemluví o tom, takže si myslíme, že jsme v tom úplně sami. Jeden z účelů tohohle blogu je i tohle, tedy ukázat čtenářkám (a čtenářům?) že v tom nejsou tak sami, jak si myslely. Že je tady někdo další, kdo zažil něco trapného, něco špatného, že je tu někdo, kdo není ideál sebevědomí a krásy, kdo si hledal dlouhou cestu k sobě samému. 

A myslím, že s humorem to jde daleko snadněji než s vážnou tváří. Proto se snažím články o svých zážitcích podávat tak, jak je vidím teprve s mírným odstupem. Protože jsem zjistila, že nejlepší je se všemu tak nějak zasmát. Neužírat se, nebrat se moc vážně, a žít život tak, jak k nám přichází.

Neříkám, že jsem v tom bůhvíjak dobrá. Ale snažím se, ač musím přiznat, že ne vždycky to je tak snadné. Někdy jsem zoufalá, otrávená, naštvaná, možná až moc cynická. Ale tudy vede moje cesta, tak se to snažím přijmout.

Hrozně moc mě inspirovala i hra Můj báječný rozvod (zase hra s jednou herečkou, tentokrát to byla úžasná Eliška Balzerová) a Monology vagíny. To ale až později, několik měsíců po Shirley Valentine. I tyhle další hry se mi vryly pod kůži, protože mi ukázaly a potvrdily, jak je úžasné mluvit otevřeně i o věcech, o který se běžně nemluví. Jak je příjemné mluvit o situacích ze života s dávkou nadsázky.


A na závěr bych ráda vysvětlila jednu mýlku, ke které tu často dochází: Netrápí mě, že jsem panna. Ba naopak, je to součástí mě a jsem za to vlastně ráda. Jsem na to pyšná! V dnešním světě je strašně jednoduché o svůj "věneček" přijít; stačí pár panáků v pánské společnosti a je to. Na všech prstech, co mám, bych nespočítala, kolik mých spolužaček to tak mělo. Sama jsem těch opilých líbaček pár zažila, ale nikdy jsem to nenechala zajít dál. Protože právě proto vím, že to je přesně to, co nechci. Moje tělo (a já sama) jsem cenná na to, abych prožila něco tak intimního s někým, kdo si to nezaslouží. Pro koho nejsem někdo výjimečný, ale obyčejné opilé "odvázání se".

Víc mě opravdu trápí, že jsem neměla přítele, že jsem nezažila, aby mě měl někdo rád tím tajemným intimním, důvěrným, fyzickým způsobem. Byly časy, kdy jsem si neustále pokládala otázku, co sakra dělám špatně? Hledala jsem vinu ve svém vzhledu, nenáviděla jsem svoje zuby, svůj hlas, svůj obličej, svou vagínu, svoje široké boky. Nebyly to příjemné chvilky, protože sebenenávist je jako rakovina, která vás ničí a rozežírá zevnitř. Všechna ta hesla "měj se ráda taková, jaká jsi" jsou sice hezká a vzletná, ale tohle je věc, která se nedá naučit. Můžou vám ji tisíckrát opakovat, ale musíte k tomu dojít jedině vy sami. A já můžu říct, že už jsem na cestě. Sice mám pocit, že ta cesta nikdy neskončí, ale jsem tam, a to je pro mě důležité. Našla jsem cestu k sobě samé, a možná proto se můžu na dívat na to, co se mi stalo, s určitým humorem.

Vím, že to je nezvykle vážný článek, ale inspirovaly mě k němu poslední komentáře a e-maily, tak jsem si říkala, že bych něco takového mohla zařadit do rubriky o mně, protože byste si to možná rádi přečetli.

A za ty komentáře bych vám právě chtěla moc poděkovat, protože mě těší, že čtete moje články a máte na ně vlastní názory. A to nejen ty kladné. Počet čtenářů a návštěvnost nebo lajky na Facebooku mě motivují a říkají mi, že v tom taky nejsem sama. Takže chci říct... děkuju!

(Haha. A teď už dost srandiček. Pořád jsem tlustá, zahořklá a cynická. Na tom se nic nemění. Děkuju za pozornost.)

14 komentářů:

  1. Já tě čtu, protože mi připomínáš mě před deseti lety:o) Jenom bacha na tu anonymitu. Tyhle internety nejsou tak anonymní, jak se zdají.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jo no, mám docela pocit, že kdyby to četl někdo, kdo mě zná, hned by mu to došlo. Internety jsou fakt zlo. ale tak uvidíme :D Děkuju! :)

      Vymazat
  2. Tvůj blog je úžasný! Připomíná mi můj život, je to prostě úžasný blog. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! Jsem ráda, že v tom nejsem sama! :)

      Vymazat
  3. Haha, no jako bych četla o sobě :) až mi slza ukápla :D :) moc krásně napsáno.

    OdpovědětVymazat
  4. Tvůj blog je opravdu skvělý a nudný mi nepřijde ani náhodou! A na Můj báječný rozvod určitě zajdu!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) Určitě zajdi, pokud budeš mít někdy možnost, je to skvělá hra :)

      Vymazat
  5. Sice opravdu není proč se trápit, být panna v 19 pořád není taková výjimka. Není to nic, za co se stydět, ale ani nic, na co být pyšná. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si myslím, že to rozhodně je něco, na co můžu být pyšná!:)

      Vymazat
  6. Rozhodně nikam nespěchej! Kdo si počká ... (nu, nečekej ale moc dlouho), ten se dočká a ničeho nelituje. A výčitky už pak nejdou zvrátit a hrozně špatně se s nimi žije. ;)
    A navíc určitě nejsi poslední, jsem zrovna nedávno četla jednu statistiku o naší generaci, že mladí lidé začínají první sex odkládat, tak co!
    Tvůj blog je moc fajn! Také ráda píšu, ale takhle otevřená být nedokážu. Tak píšu o mém oblíbeném internetu, mobilech a aplikacích z pohledu holky!
    http://darkmoon-soft.cz/moje-oblibene-chromy-aplikace/

    OdpovědětVymazat
  7. Jsem na tom tak nějak podobně a jsem ráda, že nejsem sama!:)

    OdpovědětVymazat