středa 16. prosince 2015

Vánoce se blíží




Letos mě Vánoce nebývale děsí. Vím, že jakmile skončí, skončí i moje volníčko, které jsem si naplánovala. Za čtyři měsíce se musím naučit všechno, na co jsem kašlala sedm let. A do konce roku musím udělat otázky z dějepisu do čtrnácté, protože jsme se s kamarádkou domluvily, abychom se dokopaly k činnosti, že když to neuděláme, půjdeme na rande s Evženem. Zatím jsem teprve u třetí, ale Evžen je dost silná motivace na to, abych v nejhorším případě na Silvestra místo opíjení se s kamarády zůstala doma a odpočítávala minuty do půlnoci na již zhotovených stránkách.


Čím víc se blíží Vánoce, tím víc všichni šílí. Je v tom jakási přímá úměra, jestli to říkám správně. Davy lidí, mezi nimi i ti, pro které je výlet do supermarketu svátkem, takže se na to musí patřičně obléct a vzít celou rodinu, nakupují, jako kdyby čekali konec světa, a berou zásoby VŠEHO, co je zlevněné byť jen o 50 haléřů, hlavně když je to označení žlutě, a pak se se mnou hádají u pokladny, že to přece stálo 19,70 a ne 20 korun. Zkrátka všichni utrácí jako šílení a já bych nejraději utratila je. 

Rodiče mi řekli, že si (jako už asi pět let) můžu koupit, co chci, a že mi to pak zaplatí. Takže si vždycky udělám příjemnou chvilku a vybírám si, co by asi tak potěšilo. Výběr je to poměrně lehký a pohodový, protože se přece jenom znám už docela dlouho a vím, jak si udělat radost. Každopádně letos jsem se rozhodla, že si letos už vážně zaplatím nějakého striptéra nebo prostituta, nebo prostě zaplatím tomu svému hezkému spolužákovi, aby si lehnul pod náš vánoční stromeček a zbavil mě mojí nevinnosti. To by mě zajímalo, jak by se rodiče tvářili, kdybych jim přinesla účtenku k proplacení. Kdyby existoval Ježíšek, s radostí bych mu napsala dopis a dala ho za okno - "Milý Ježíšku, prosím, dones mi odpaniče. A žiletky." 

Není náhoda, že jsem se začala podobat Grinchovi, nejen v jeho nesnášenlivosti lidí, ale i co se tělesného vzhledu týče. Ne, že by moje roští bylo zelené, ale na žiletku jsem nesáhla tak dlouho, co jsem mohla přestat nosit kraťasy a sukně a tílka. Dá se bohužel říct, že jsem tak trochu rezignovala a svoje tělo s oblibou balím do teplých svetrů, triček s dlouhým rukávem a podobně. Menší problém se naskytl o tělocviku, ale to nevadí, protože si všichni zvykli, že jsem na sport naprostá lemra, takže se nikdo nediví, když odmítám zvednout ruce nad hlavu a držím je úzkostlivě podél těla. Učitelka mě dokonce pochválila, že jsem se v tělocviku zlepšila.

Mimo to je víc než jasné, že dny odpírání a cvičení (!!!) se všechny smažou v momentě, kdy budu mít velký přísun bramborového salátu a cukroví. K Vánocům prostě patří pohádky a já vážně chci vidět něco o princeznách a o lásce a tak, abych si nad tím mohla zavzdychat a pobrečet, i když se mi z toho začnou kazit zuby ještě víc než z cukroví, kterým se budu muset po celou dobu sledování ládovat, abych alespoň trochu zahnala tu duševní prázdnotu, kterou mám ve svém srdci. Protože, když se nad tím zamyslíte, i tohle je ďábelský reklamní tah zaměřený na všechny ty single lidi, které ta romantika tak konsternuje, že jim prostě nezbude nic jiného, než jíst nebo se zabít, a vzhledem k tomu, že jídla je v lednici na Vánoce asi o 105% víc než normálně, sebevražda se netoleruje už jenom proto, že by to pak neměl kdo sníst. Mojí malou útěchou zůstává Deník Bridget Jonesové, ze zjevných důvodů.

Vlastně jsem upadla tak trochu do letargie a lhostejnosti a je mi to jedno. Po večerech si čtu Na západní frontě klid pořád dokola a slintám, protože jsem se už asi před třemi roky, kdy jsem to četla poprvé, hrozně zamilovala do Paula Bäumera, protože je to prostě napsaný tak realisticky a já ten styl psaní miluju, takže musím prostě milovat i jeho. Takže jsem přehodnotila svůj seznam na: "Milý Ježíšku, prosím, dones mi odpaniče, nejlépe trochu frustrovaného vojáka, ideálně z první nebo druhé světové, s fakt nabitou pistolí." A do té doby, než ho dostanu, se budu muset koukat na ty masy lidí bažících po jakémkoliv zboží v co největším množství, na ty šílený vánoční slaďáky, poslouchat koledy a na všechny se usmívat a předstírat, že mám všechny ráda, přestože všechno nenávidím. Utěšuju se alespoň tím, že po mně nikdo nestřílí, že mám zatím všechny končetiny a že se můžu přežrat kdykoli jen budu chtít.

A nejhorší ze všeho je, že v Kauflandu začali říkat na konci těch neskutečně nebetyčně debilních otravných hlášení "Jingle Kaufland". Pokaždé, když to slyším, mám chuť vyhrabat si zákop před těmi génii, kteří to vymysleli, dotáhnout tam kulomet a ostnatý drát a čekat, dokud někdo nevyjde ven, abych rozpoutala třetí světovou s demencí všeho druhu.

Jo a jsem ještě pořád panna. Jingle Poslední Panna.

4 komentáře:

  1. Jsi super, ale pokud jdou na tebe novoroční mrákoty v 18 letech, počkej, až ti bude dvacet (jako mě). Já jen doufám, že se třeba na nový rok probudím s penisem uvnitř, protože "jak na Nový rok, tak po celý rok." A bude to vyřešeno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je mi devatenáct, takže skoro no :D :D Jinak tohle je skvělá myšlenka :D :D Asi si to budu taky tak přát :D :D :D

      Vymazat
    2. A to holky počkejte až vám bude 22 a 25 jak mě a mojí kámošce. Taháte každá svoji 1,5 l flašku vína, smějete se Bridget Jones a pak se rozbrečíte bo si uvědomíte, že jste marnější jak ona XD

      Vymazat
  2. Skvely clanek, jako vzdycky! :D Ja pro zmenu nedavno usoudila, ze o zadneho toho pichace snad asi ani nestojim, a s radosti se budu prejidat cukrovim a vzdychat nad tim, ze tech maturitnich otazek mam jeste min nez ty... :D

    OdpovědětVymazat