čtvrtek 26. listopadu 2015

O nárocích



Když mi bylo třináct, četla jsem Mediátora od Meg Cabotové a strašně jsem se zamilovala do Jesseho. Chtěla jsem být mediátorka a chodit s duchem nemrtvého španělského chlapíka s bílou košilí s rozhalenkou. 

Když mi bylo třináct a půl, přečetla jsem Stmívání a na Jesseho zapomněla. Strašně jsem chtěla chodit s upírem, ale vzhledem k odporně majetnickým sklonům Edy Cullena (už tenkrát jsem měla ráda svoje soukromí!) se mi víc zalíbili vlkodlaci. Nejeden večer jsem trávila nad slintáním nad břišáky Taylora Lautnera a/nebo si představovala, jak jsem kočičí žena, jdu do lesa a tam jednoho vlkodlaka potkám. Takhle tehdy vypadal můj popis dokonalého kluka, který jsem napsala. Jako fakt.


Hledá se kluk, nejlépe o rok starší než já, černé vlasy, světlá pleť, stříbrné oči, dokonalý úsměv, nádherný obličej. Jako malý musel spadnout (kromě vlasů) do kyseliny, aby nebyl chlupatý. Nejlépe upír nebo vlkodlak, prefereuju ale druhou možnost. Musí být milý, romantický, citlivý (ale ne moc), chytrý, odvážný, sportovec, ale ne moc. Musí mě milovat a strašně tím štvát moje nepřítelkyně. Musí být hezký a musí mít přátele.

Když jsem si ve čtrnácti přečetla Mrazení od Maggie Stiefvaterové, můj ideál získal docela přesné obrysy: černovlasý, vysoký kluk se stříbrnýma/zlatýma očima, tichý, přemýšlivý, čte filozofii (už v šestnácti), skládá básničky a písničky, má strašně smutnou minulost (nic vážnýho, jenom se ho rodiče pokusili zabít atd., prostě běžné problémy dospívajících Čechů), bydlí sám, ale má dost peněz a samozřejmě vlastní auto. Taky se nám do toho začal zamotávat další chlapec, aby to byl trojúhelník, abych si tak mohla užít, jak se přetahují o mou pozornost a třeba se o mně i poperou, to jsem vždycky chtěla moc.

V patnácti vyšli vlkodlaci z módy a já se dala na mutanty.Vzhledová a povahová charakteristika mého vysněného zůstala stejná.

V šestnácti jsem se poprvé líbala s vodopádem a po čtyřech měsících marného toužení definitivně došlo, že v životě to FAKT nechodí jako v knížkách, a další měsíce jsem se s tím smiřovala.

A co chci teď? Chci, aby se mi z mého vyvoleného nechtělo zvracet a může to být i trochu debil, abych se mu aspoň mohla s kamarádkou smát.

Tak toliko o nárocích.

9 komentářů:

  1. "Může to být i trochu debil." :D :D :D Jsi skvělá!

    Ili Libertad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Skvělá, že jsem tak snížila nároky, to možná :D Ale i tak mi to k ničemu neni :D

      Vymazat
  2. :D ráno s raňajkami, kávou a tvojím článkom je jedným z mojích najobľúbenejśích :D :D este stále verím že raz vydáš knihu :D si super :D
    Me and my ART

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju :) Já jsem si jistá, že se mi to nakonec povede :D

      Vymazat
  3. Bohužel většina chlapů v mým okolí splňuje jen tu druhou nepovinnou podmínku.

    OdpovědětVymazat
  4. Jak tak nad tím přemýšlím, asi bych mohla své nároky, po několika (ehm...dvaceti) letech bez kluka, taky snížit/změnit/zrušit.

    OdpovědětVymazat
  5. Hele ... můj idol byl nejdřív Draco Malfoy, pak Van Helsing, Achilleus a aktuálně trpím slabostí pro Kapitána Amerika a Batmana v podání Christiana Balea. Ale proč bychom ty nároky jako neměly mít. Upřímně, raději sama než s někým, kdo by mě sral a ani na něj nebyl pěknej pohled. A na týpky s bolavou minulostí co čtou filozofii a píšou se prosímtě vykašli. Tři roky mi stačily, tihle kluci brečej víc jak ty.

    OdpovědětVymazat