pondělí 23. listopadu 2015

Moje první menstruace




Když jsem nastupovala do primy, pár holek už mělo prsa a všechny jsme obdivovaly boží zelenou podprsenku s ovečkami z New Yorkeru, kterou vlastnila jedna spolužačka. Když jsem šla do sekundy, byla jsem pořád stejně plochá jako v primě, zatímco ostatní si začínaly dělat zálusk na tu boží podprsenku s ovečkami ve velikosti 60A, pokud jí v New Yorkeru pořád prodávali. V tercii prsa  holkám rostla jako houby po dešti (jen moje byly jako lanýže, ukryté hluboko pod povrchem) a jen pár posledních pár holek fňukalo nad tím, že to ještě nedostaly, jenže to se zlomilo v kvartě, kdy jsem byla definitivně poslední (zase). Prsa nikde a krev mi tekla jedině z odřeného kolena. Když už to začínalo vypadat, že je se mnou něco v nepořádku dokonce i fyzicky, jedna moje spolužačka už měla první sex. Takže tolik asi o mé opožděnosti...


Každopádně moje chvíle potom jednou konečně taky přišla. Bylo to někdy v říjnu v kvartě, patnáct už mi bylo nějakou chvilku. Šla jsem k zubaři a kromě klasické úzkosti jsem v břiše cítila ještě cosi jiného než klasický strach a sevřené útroby.
Moje první menstruace vesele začala.

Když jsem byla dovezena domů, na oslavu jsem si koupila čokoládu. Jenže pak nastal první problém; toaletní papír asi nebude stačit a vložky, co jsem si koupila, měly podobu malých matrací. Chvíli jsem se snažila sžít se skutečností, že jsem konečně žena, načež přišla domů máma.

Nešlo to jinak, protože jsem navíc potřebovala peníze na nové vložky, takže jsem jí šla oznámit, že se ze mě stala žena. Chvíli jsem nejistě přešlapovala před ložnicí, vhodně jsem využila chvíle, kdy byl táta pryč.
"Tobě se něco stalo, viď? Já to poznám," řekla mi máma a nejspíš skoro čekala, že jí holka v mém věku oznámí, že je těhotná, než jsem to poprvé dostala, což vůbec nekorespondovalo s veselím, s jakým jsem první menstruaci přijala já. Bylo mi jenom trochu trapně, ale řekla jsem jí, že jsem to dostala, načež mi věnovala sadu na manikúru, kterou jsem předtím chtěla, se slovy: "Vítej mezi námi," jako kdyby mě přijímala do nějaké sekty. (A možná by tomu tak i bylo, jenže já nemám křeče, ani nějak nepozoruju změny nálad, jenom den nebo dva předtím mám tak průměrně o kilo navíc. Takže jsem takový umírněný člen menstruační sekty, což ze mě ale nedělá o něco méně hodnotného člena! Řekla bych, že mi tak moje tělo jenom vyvažuje to, že bylo tak opožděné.)

Jenže potom se vrátil domů otec a máma místo toho, aby si to diskrétně nechala pro sebe, hned se mu radostně svěřila, což bylo pro mou zatím veselou, ovšem velmi emocionálně žensky nevyrovnanou psychiku už trochu moc. Řekla to asi takhle: "Tatínku, Panenka to dostala, takže je z ní žena, to je skvělý, viď?"

"Co mu to máš co říkat?" ječela jsem na ni, když otec rozpačitě zmizel (nebyl z toho oznámení totiž o nic nadšenější než já), a červenala se až na matracovité vložce, na jejímž designu se nejspíš ještě podíleli soudruzi z NDR. Aby si to matka vyžehlila, nabídla se, že mi skočí pro jiné vložky. A vrátila se s ještě horšími matracemi, na kterých by se princezna na hrášku vyspala jako v bavlnce,  načež následovala další vlna křiku a pláče, protože jsem přece byla drobná křehká dívenka a ne žádná obrovitá horákyně, která by snad tak rozměrné vložky mohla ocenit.

Nakonec jsem si sama skočila do Alberta pro svoje první Alwaysky (přemýšlely jste někdy, proč se to sakra jmenuje ALWAYS?) a dva Tribity. A tak začala moje první menstruace, která potom i úspěšně skončila. Tak jsem stala ženou. V říjnu jsem oslavila krásné čtyři roky s mojí periodou, která je většinou pravidelná jako hodinky, poměrně slabá a přináší mi jenom extra žravou náladu. S postupem času jsem za to vlastně svému tělu vděčná, protože, co si budem povídat, je to celkem otrava. Ale asi si umíte představit, jak mi bylo, když se začalo mezi mými kamarádkami vtipkovat, že se tělocvik naší třídy bude dělit na tělocvik kluci, tělocvik  holky a tělocvik Poslední-co-to-ještě-nedostala. 

No jo. Já prostě zákonitě musím být vždycky v něčem poslední...

9 komentářů:

  1. Tak to ti nezávidím, na me přišla řada ve 12 a už tak se mi nektere holky smaly, ze jsem opožděná... :D každopádně ti ale závidím tvou absenci křečí, zravosti a blbych nálad, protože tyhle věci mi vadi snad ještě víc než to, že v mych kalhotkách to týden vypada jak na miste zlocinu:D

    Tvé super články me inspirovaly k sepsání jednoho zoufale (ne)milostného článku, i když normalne pisu jen knižní blog... :D tak kdyby se ti chtělo, můžeš se podivat:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jojo, už jsem koukla i okomentila!:) Děkuju! :)

      Vymazat
  2. Další super článek! Oblíbila jsem si tvůj styl psaní. :)
    Já se na tu svoji “první” raději snažím zapomenout, i když to bylo u mě doma docela podobný a cítila jsem se naprosto trapně :D
    - Evii <3

    OdpovědětVymazat
  3. Hezky píšeš. Menstruaci beru jako přirozenou část mého života, jenom mému okolí se to asi moc nezdá. Bývám děsně náladová a citlivá
    Jsi krasna

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Wikiro, já jsem takovej balíček emocí skoro pořád, tak to nějak nepociťuju :D Přirozená součást mého života to je taky, nijak mě to neomezuje (hlavně ne v sexu, haha) a jsem za to ráda.

      Vymazat
  4. Co bych dala za to to dostat jako poslední :D Já tím byla "obdařena" už ve 12ti a byl to pro mě šok :D :D

    Ili Libertad

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Teď jsem za to taky ráda, ale v té době mi to fakt příjemný nebylo :D

      Vymazat
  5. To máš ještě dobrý, protože když jsem to poprvé dostala já, tak jsem si myslela, že umírám... holt to na mě přišlo nějak extra brzo. Ale aspoň jsem pak mohla druhý den zůstat doma, yay! :D

    OdpovědětVymazat