neděle 4. října 2015

Jak jsem si řekla o cucflek




Jednou jsme si s kamarádkou vyrazily na zábavu. Brzy jsme se dostaly do patřičné nálady, kterou zajistila vodka s colou, což byla poměrně divná kombinace, ale jednalo se o krajní nouzi, neboť vietnamská večerka měla ve státní svátek zavřeno (skandální bylo, že v nejspíš v jejich státní svátek, protože byla obyčejná sobota), takže jsme musely vzít zavděk železnou zásobou - nebo spíš lahví, která spadla za lednici loňské Vánoce a od té doby ji nikdo nehledal a nenašel. Ukryly jsme lahev v keřích a vyrazily do víru zábavy.


Chvíli jsme se cukaly v parodii na tanec vedle sebe, jenže potom kamarádka zpozorovala kohosi, kdo s pár promilemi v krvi a šerem, ve kterém skoro nebylo vidět na dva metry, vypadal prostě neskutečně sexy a ona ho zkrátka musela zkusit sbalit, nebo alespoň zjistit, že je to jenom hodně špatně ostříhaná a nenamalovaná holka.

Vzhledem k tomu, že nejsem zrovna z největších, neměla jsem šanci ji najít. Naštěstí na diskotéce byl balkon, kde se sice nedalo tančit, ale byl tam bar a židle a stoly. Vyšla jsem tedy nahoru, nebo se možná vyplazila, to už mám dost zkreslené, opřela se o zábradlí a bedlivě pozorovala přiopilé tváře lidí pod sebou. Jenže kvůli již zmíněnému šeru a skutečnosti, že alespoň polovina účastníků byla propletená ve dvojicích (i ve větších počtech) a jejich tváře se nacházely v lepším případě na tvářích partnerů, jsem měla hodně ztížené podmínky a nemohla kamarádku najít.

Byla jsem z toho dost otrávená, ale naštěstí jsem zpozorovala svou spásu; o rok mladšího kamaráda Heriberta, který byl na mě vždycky celkem v pohodě, a co bylo nejlepší, v tu chvíli vypadal, že tím místem opovrhuje stejně jako já. Chvíli jsme nadávali a stěžovali si, pak  jsme se shodli na tom, že takové diskotéky jsou jako místo, kde si hledat partnera či partnery pro milostné kratochvíle dobré jenom pro lidi, co touží chytit filcky od neznámého původce a pak se sázet, čí ta roztomilá zviřátka asi jsou a komu dopřejí domácího mazlíčka jako dalšímu.

Protože jsme měli takovou náramnou shodu, svěřila jsem se mu, že je mou noční můrou představa, že by mě někdo sklátil za budovou diskotéky v keři, kde předtím už několik lidí zvracelo a dalších několik lidí tam má schovaný chlast. On k tomu přidal nástin kouzelného místa v podobě záchodů, na kterých zvracelo nejspíš srovnatelné množství lidí, jako mělo schovaný chlast v keřích. 

Konverzace pokračovala a já byla poměrně familiární. A pak se najednou odkudsi objevila moje ztracená kamarádka a s opilým, leč šťastným úšklebkem mě objala, hrdě mi oznámila, že potkala starého známého a že jí slíbil, že jí koupí panáka a pak jí udělá na památku cucflek na levém prsu. Potom odhopsala, nebo spíš klátivě odhopsala, nebo spíš její hopsání vypadalo asi tak, že skákala od předmětu, kterého se mohla držet, k jinému předmětu, kterého se mohla držet.

Jen jsme se na sebe s Heribertem podívali a začali se smát. Jenže potom jsem přiznala, že mi vždycky přišlo navýsost záhadné, jak se cucflek vůbec někomu povede, protože jsem to samozřejmě zkoušela sama na sobě, když jsem byla mladší, respektive na své ruce, ale nic se nepovedlo, a člověk pro to tedy zřejmě musí mít nějaké speciální vlohy, nebo alespoň prsa, nebo snad ne?

"Nechceš to zkusit? Já bych chtěla vědět, jaký to je!" navrhla jsem mu s opileckou odvahou. Ochotně souhlasil. Pečlivě jsem si odhrnula vlasy, aby mi je náhodou neposlintal, pak si decentně stáhla límeček trička, a Heribert se přisál k mému odhalenému krku. Sál opravdu mocně, až jsem si za zavřenými víčky opravdu živě vybavila, jak jsem zkoušela, jestli jsem neucpala vysavač (ačkoli jsem to samozřejmě nezkoušela na krku). Pak jsem na chvilku skoro zajásala, že se konečně splnil můj sen a upíři existují (i když Heribert tedy můj ideál krásy v podobě kluka se zářivě jantarovýma očima rozhodně nebyl), protože poněkud živelně použil zuby.

Když se odtáhl, chvilku si můj krk prohlížel, zatímco jsem se opilecky chechtala, a znalecky to posoudil: "Já myslím, že dobrý."
 "A bude to vidět, jo?" ujišťovala jsem se. 
"Jo," souhlasil a přisál se znovu, abych měla jistotu. Podruhé už to nebylo takové vzrůšo jako prve, takže jsem se s klidem a pocitem z dobře odvedené práce rozhlížela po lidech dole na parketě. 

Stejně jako o všem ostatním, i o celém tomhle podniku jménem cucfleky jsem měla mylné romantické představy vášnivě se líbajících párů a (ne)milých překvapení následující den. Jenže tenhle zážitek mě vyvedl z omylu, protože jsem zjistila, že člověk musí poměrně vehementně sát a udělat cucflek je šichta jako každá jiná. Tudíž cucfleky nevznikají jen tak mimochodem, takže je to zkrátka jakési vědomé označení partnera.

Když jsem se druhý den ráno probudila, zjistila jsem, že jsem skončila s poměrně vydařeným cucflekem mezi krkem a čelistí a dalším  kousek nad klíční kostí. Když jsem je viděla, zhrozila jsem se, protože vypadaly naprosto nechutně, asi jako nějaká cizokrajná vyrážka nebo jako projev vysoce nakažlivé choroby. Bylo víc než jasné, že kdyby to viděli rodiče, nejspíš by zavolali Státní zdravotní ústav nebo rovnou televizi Nova, která by o mně udělala velmi naléhavou reportáž jakožto o pacientu nula nemoci, která do pěti let vyhladí lidstvo. Nedělám si iluze, že by mě rodiče podezírali, že jsem předchozí noc na diskotéce vypustila z pusy větu: "Hele, nechceš mi zkusit udělat ten cucflek, ještě nikdy jsem ho neměla?" a někdo na tuto bezelstnou otázku dobrovolně kývl a zajistil mi moje cucflekové poprvé.

Abych se vyhnula zbytečné panice ohledně mého zdravotního stavu (nebo případně mentálního, kdybych jim řekla pravdu), musela jsem nasadit ochranné opatření; moje jediné rolákové tričko. Vzhledem k tomu, že to byl jediný myslitelný kus oblečení, který jsem mohla nosit, nemohla jsem ho dost dobře vyprat. Takže přestože nebezpečí podezření na nějakou nakažlivou chorobu jsem sice zažehnala, přiměla jsem ale rodiče pochybovat o jejich úspěšné výchově mé osoby k čistotě a osobní hygieně, protože mě do té chvíle jaktěživo neviděli nosit jedno tričko déle než jeden den a po cucflekovém experimentu se rolákové tričko stalo mým nejlepším kamarádem na celý dlouhý týden, ačkoli už byl duben a mělo vánoční motivy.

7 komentářů:

  1. No to je boží :D já tě prostě zbožňuju :)

    OdpovědětVymazat
  2. :D Ty bys fakt měla napsat knížku :D Cucfleky nesnáším a kdyby mi ho někdo udělal v tomhle věku, tak ho asi zabiju :D

    Ili Libertad

    OdpovědětVymazat
  3. Mám tvůj blog moc ráda a vždy mi tvoje články zlepší náladu a pobaví mne. :)

    OdpovědětVymazat
  4. Ty si brutálna! Fakt prosím napíš knižku ..budem medzi prvými kto si ju kúpi!! :D

    http://renkaartandlife.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
  5. Flek, modrin a jinych ranek a ran mam pravidelne plne telo, ale toto jsem zatim nemel moznost vyzkouset. To se neda udelat o futra, jako ta jizva na cele :D Tak diky, ze jsi mne vzdelala a vim, ze jsem o nic neprisel :D

    OdpovědětVymazat
  6. Nečekala jsem, že se tenhle článek bude tak moc dobře číst, fakt super napsané :)

    OdpovědětVymazat