čtvrtek 3. září 2015

Panna a nezdravé vztahy

Dneska trochu vážněji na téma, o kterém přemýšlím už delší dobu.




Nezdravý vztah. To je podle mě to, když se partneři na sobě stanou závislými. Nebo respektive ne oba, ale třeba jenom jeden z nich, což se stává častěji a je to horší.

Mám kamarádku, která chodí s o čtyři roky mladším klukem. Ona je přesně takový ten typ, o kterém jsme si všichni mysleli, že bude mít z nás všech kluka jako poslední. Takže když si ona kamarádka našla kluka, bylo to fakt překvapení. A ještě ke všemu, když jí bylo sedmnáct a jemu čtrnáct. Mně to nijak nevadí. Jsou lidi, kterým to přijde divné, ale mně je to fakt jedno. Když je ten kluk vyspělý a rozumí si, tak proč ne, že jo? Stejně je to ale v tomhle věku trochu horší, než kdyby jim bylo třeba pětatřicet a jednatřicet. Ve třinácti je to vlastně ještě dítě a celý vývoj, hlavně ten psychický, ho hlavně (nejspíš) čeká. Když si uvědomím, kde já jsem byla ve třinácti, nebo v těch patnácti, a kde jsem teď, tak vidím, že jsem ušla dlouhou cestu. My všichni. A popravdě bych se celkem divila, kdyby se ten kluk vůbec nezměnil. Jak bude starší a starší, bude se měnit. Bude chtít něco nového, něco zažít, něco zkusit. To, že je vyspělý už teď neznamená, že se ještě nezmění. Tedy samozřejmě - nejspíš. Stát se může všechno, to vím moc dobře. 

Každopádně o tomhle jsem psát nechtěla. Chtěla jsem psát o tom, že se na něj kamarádka neskutečně upnula. Jejich vztah už trvá dva roky a za tu dobu se od nás skoro odřízla. Když jsme byli s kamarády na chatě, my jsme se bavily a ona seděla a psala mu esemesky. Když jsme se sešli, ona mu psala esemesky. Psala mu i ve škole, a to neustále. Psala mu, když jsme šli do kavárny. Psala mu na mojí oslavě narozenin. Píše mu pořád. Onen kluk totiž nebydlí v našem městě, ale ve vedlejším. A když mu ještě nebylo patnáct, rodiče ho nechtěli pouštět sem, takže za ním kamarádka jezdila. Každý víkend. Za sto šedesát korun cesta tam a zpátky.

A tak se nám kamarádka vzdálila. Nakonec už s námi přestala chodit úplně. Promiň, já nemůžu, mám u sebe Vaška, ale užijte si to. Promiň, já nemůžu, jsem u Vaška. Promiň, já nemůžu, jdu s Vaškem. 

Když se to tak vezme, už nemá kamarády. Bavíme se s ní ve škole, to ano, ale už o nás nic neví. Neví o tom, co se nám stalo, neví o tom, co řešíme, o čem se bavíme, koho jsme potkaly. Nejela dokonce ani na třídní výlet, protože se s Vaškem domluvila, že ani jeden z nich nikam nepojede. A on nejel na svůj vlastní rozlučák v deváté třídě. A nadto je jasné, že až se rozejdou, zničí jí to.

Mně prostě přijde, že tohle vůbec není zdravé. Upnout se jenom na jednu osobu a všechny ostatní odříznout. Sice ne úmyslně, ale přesto. Jednou jsem jí nakoukla, když mu psala: "Ahoj, ostatní tu hrajou pantomimu a já tu piju colu. Miluju tě, lásko, bez tebe by můj život nebyl." 
To jsem opravdu čuměla. Bez tebe by můj život nebyl? Pardon, ale mně to přijde prostě hrozné. Jenom to dokazuje, jak se stal středobodem jejího života. On je celý její svět, její všechno, její život. Jakákoliv její individualita a nezávislost zmizela. Už pro ni neexistuje nic než on. A to je podle mě hrozně špatně. Hlavně jí to ve výsledku nemůže přinést nic dobrého. Ale zase - možná si to jenom myslím. Možná to tak nedopadne. Možné je všechno. Ale přesto bych raději byla realistická. Nevím, jak je na tom on. Viděla jsem ho jenom jednou, a některé naše společné kamarádky vůbec. Za celé dva roky. Oni prostě mají svět sami pro sebe a nejspíš nic jiného nepotřebují. Otázka je, jestli to jemu bude stačit, i když bude růst a dospívat. Protože je naprosto jasné, že jestli se rozejdou, ji to naprosto zničí.

Co si myslíte o takovýchhle vztazích vy? Myslíte si, že i když máte vztah, je důležité mít i své vlastní kamarády, nebo je v pořádku upnout se jenom a jenom na partnera?

7 komentářů:

  1. V mém okolí se nachází také podobný pár a mám na to uplně stejný názor jako ty. Takhle se na někoho upnout není vůbec zdravé.

    SweetElis

    OdpovědětVymazat
  2. Také mám pár takových kamarádek a sice jim vztah přeju, ale tohle mi přijde moc. Navíc nic netrvá věčně a až se jednou rozejdou, ta holčina zůstane sama a bez kamarádek, protože je od sebe během vztahu všechny odehnala a nikdo s ní už nepočítá.

    Ili Libertad

    OdpovědětVymazat
  3. Ono sa to deje veľmi často si myslím. Hlavne v tie prvé roky lásky. Po čase to opadne. Tiez som mala spoluziacku, ktorá sa správala úplne rovnako...no po čase už sa to nejako ukludnilo a nežije už len pre partnera. Sú ešte mladý :) nie som žiaden odborník na takéto veci ale myslím, že to prejde..alebo mozno ani nie...sú aj taký ludia ktorí sa na niekoho až takto velmi upnú na celý život :) dva roky vzťahu ešte nie je tak veľa :)
    Ale určite aj ked má niekto vzťah, tak je dobré aby mal aj kamarátov. Pretože ked je stále len s partnerom, tak si možu začať liezť na nervi, hádať sa, vytýkať si každú hlúposť ... a občas sa človek potrebuje porozpŕavať aj s inými ľudmi než len s partnerom... potrebuje poznať aj iné názory..
    ju to prejde skutočne :)
    http://renkaartandlife.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
  4. Tak já to vidím ze svého (ne)vztahu trochu jinak - někdy a chvíli je hezké vědět, že tomu druhému na tobě záleží, že tě podpoří, můžeš se mu svěřit i s věcmi, co bys kamarádům neřekla... Netvrdím, že to funguje u všech a je to dlouhodobě snesitelné. ...ale je to super pocit ;-)

    OdpovědětVymazat
  5. S tvým názorem souhlasím.:) Onehdy mi ségra řekla, že když nemám kámošky, se kterýma chodím ven atd, tak že si mám najít kluka a tím pádem ty kámošky nebudu potřebovat, že na to stačí ten kluk-a s tímto absolutně nesouhlasím.

    OdpovědětVymazat
  6. Tak přesně tohle se teď děje u mé kamarádky. Většinou to bývají první lásky a člověk je rád když ty růžové brýle spadnou už po prvním půl roku. Moje kamarádka byla skvělá holka, ale teď jako bychom pro ni neexistovali, pořád na telefonu. Taky jsem před 4 roky spadla do vztahu a zaměřovala se jen na nás dva, ale pochopila jsem, že to byla chyba. Kamarádky jsou nesmírně důležité a za nic na světě by je člověk neměl odříznout. Zvlášť když pak- co si budeme namlouvat- ten vztah skončí a kamarádky najednou jsou sami a opuštěné. Takže ano, souhlasím s tebou. Ale mi přihlížející s tím nemůžeme nic udělat.

    OdpovědětVymazat
  7. Podobný vztah jsem měla taky, jen jsme stejně staří... byl to můj první kluk (i jsem byla ta, do které by všichni řekli, že si najde kluka poslední) a bylo to nejradostnější období mého života, jenže nebylo to ono.. vydrželi bychom to spolu do konce gymplu, ale pak už jsme chtěli každý něco jiného, proto jsme se rozešli. Jenže taky jsem odřízla většinu kamarádů, vídala se s nimi jen občas a nebyla jsem schopná bez něj fungovat... kupodivu jsem náš rozchod ustála docela dobře.. teď to je měsíc a už jsem se přes něj dostala, což si myslím, že po dvouletém vztahu jen dokazuje, že to nebylo ono..

    OdpovědětVymazat