pondělí 3. srpna 2015

Jak jsem zůstala v tanečních sama

Sice už je to nějaký ten pátek za mnou, ale v dnešním článku bych se s vámi chtěla podělit o svoje zkušenosti z tanečních. 
Samozřejmě jsem byla dost nervózní, ale zároveň jsem se těšila. Krásné šaty, krásné účesy, slavnostní atmosféra v socialistickém kulturním domě... A kluci. Samozřejmě. Která z nás o tom nesnila? Která z nás si nepředstavovala sebe jako krásnou princeznu v náručí nádherného kluka, perfektně tančící  na nějakou romantickou písničku? Sama za sebe můžu říct, že většina z nás se tam princeznou skutečně stane. Jsme nádherné. Nádherně oblečené, namalované, navoněné, učesané... alespoň na jeden večer za celý týden jsme opravdu perfektní.
Asi tak do doby, než se z reproduktorů ozvou slova, že se začíná.

Některé slečny to jistojistě vůbec nezažily. Já ano - jednou. 
A o čem mluvím? 
O tom momentu, kdy zůstanete stát.

Není to moment, na který holka ráda vzpomíná. Je to moment potupy a beznaděje. Potupy, protože všichni ostatní jsou už v párech a vy tam stojíte jako sloup, jako kámen omývaný mořem. Je vám trapně. Tváře vám hoří, nebo se vám do očí dokonce tlačí slzy ponížení. A beznaděj, ta nastoupí, jakmile vám dojde, že vážně stojíte sama, bez partnera, ačkoli jste si dala takovou práci, ačkoli jste strávila několik hodin přípravou, snažíc se, aby bylo všechno perfektní... a ono je to k ničemu, protože si vás stejně nikdo nevšiml. Co to vlastně znamená? Že jste odporná i po tom všem? Že se nikomu nelíbíte ani tehdy, když vypadáte tak dobře?
Pokud jste to zažily, moc dobře víte, jak strašný je to pocit, že? Se všemi vámi plně soucítím, věřte mi.  Stála jsem tam taky.

Já jsem byla domluvená s bratrem svojí nejlepší kamarádky. Všechno to tak nějak fungovalo, dokonce se mi postupně začal líbit. Pravda ale byla, že byl tak trochu... spící medvěd. Nemyslím to tak, že třeba snadno vybuchl, to vůbec. Byl tak trochu "mouchy snězte si mě", a ačkoli se mi někdy nepatrně zdálo, že moje snaha není marná, nikdy z toho nic nebylo, protože on prostě nedokázal udělat jedinou věc, kterou by mi dal najevo alespoň trochu snahy. A já jsem, samozřejmě, první krok udělat nedokázala.

Doteď si ovšem pamatuju jeden moment; moment, kdy jsem stála mezi ostatními děvčaty, a když zazněl povel: "pánové, zadejte si partnerky," a chlapci se rozešli směrem k nám. Někteří opravdu hnali, takřka běželi. Ne tak můj pán. Před očima mám živě moment, kdy se kolem mne prohnala vlna černých obleků a bílých košil, kdy mě moje lodičky poponesly nepatrně dopředu,  protože pán vůbec... nespěchal. Ne, nebyla v tom žádná zlomyslnost, aby mi ukázal, že pro mě nikdo jiný nejde, on byl prostě... méďa. A tak si šel. A mně došlo, že i kdyby si zašel pro svačinu a pak se vrátil, nejspíš bych tam zůstala stát a čekala na něj. Takže proč spěchat?

Moje teorie se potvrdila o pár lekcí později, kdy se pán zapomněl venku. A tak jsem zůstala stát. Jediná? To už si nejsem jistá. Každopádně, když moje oči přejížděly všechny ty páry, nebylo mi dvakrát lehko u srdce. Jak jsem napsala, je to pocit potupy, ponížení a bezmoci. Všechno dohromady, až se vám z toho chce brečet. Přemýšlela jsem, jestli se tak cítí i kluci, když si je žádná při dámské volence nevybere? Jestli se taky cítí... oškliví? K ničemu? Nebo to vůbec neřeší?

Každopádně jsem šla s hlavou vztyčenou a přihlásila se u vedoucích: "Já nemám partnera!"Stálo mě to dost sil, ale zvládla jsem to. Nakonec mi byl přidělen; velký, hlučný, sebevědomý a neskutečně upovídaný a sebevědomý idiot, který se díky svým delším vlasům líbil dvěma mým kamarádkám, než také prohlédly. Určitě takový typ lidí znáte; nepustí vás ke slovu a pořád melou a melou, vcelku vlastně jenom o sobě, a vůbec je nezajímáte vy, ale jenom to, že mají posluchače. Nejlepší je, když jsou ještě ke všemu naprosto tupí. A to tenhle pán vskutku byl, tudíž moje počáteční antipatie byly více než na místě. 

Po nějaké chvíli se stalo, že jsme se ocitli u pódia, a shodou náhod ženská vedoucí kurzu přišla k nám a zeptala se, jestli podle písničky poznáme tanec. Pán se zachechtal a do mikrofonu bodře zavolal: "Jó, to já znám, to je přece ten slovanskej hnus!" 

Ehm... myslel čardáš. Bylo mi trapně za něj. Každopádně jsem si svůj díl odbyla, a můj partner už se víckrát venku nezapomněl. A nadto se objevil ještě jeden nápadník a někdy i kamarádský spolužák, takže už se mi nic podobného víckrát nestalo. Hlučný pán se slovanským hnusem zřejmě vycítil všeobecnou vlnu nevole ke své osobě, která postupně vyplynula, a někdy v půlce přestal na kurz docházet. 

A já v tanečních poznala svého prvního líbače! A pak zažila vlhké dobrodružství prvního polibku. Ale o tom zase někdy jindy... :D

2 komentáře:

  1. já taneční nesnášela :D
    www.plesatazpevacka.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  2. Tvý články mám moc ráda píšeš skvěle. :D
    Já taneční měla ráda, ale tenhle pocit je nejhorší. Ale v tomhle jsi měla docela štěstí. Já stála pokaždé a jednou byla situace tak povedená, že bych si zasloužila i cenu Forever alone. Zbylo totiž asi pět kluků, ale všichni si šli sednout! A já nejsem té nátury, abych si před ně stoupla a řekla: "Tak chlapci, kdo mě vyvede?". Takže jsem si k nim šla sednout. Asi z toho začnu skládat písně a dostanu za to Grammy.

    OdpovědětVymazat